Moravak | Král Ječmínek – zachránce Moravy

W fab & webu https://www.moravskynarod.cz/

Legenda o moravském králi Ječmínkovi je a měla by zůstat pro Moravany něčím posvátným. Stejně jako je pro Čechy obdobná, a přece jiná, legenda o Blaníku a sv. Václavu. Vyprávět ji dětem jako pohádku? Proč ne! V pohádce na Českém rozhlase však na konci zaměnili záchranu celé Moravy za záchranu Hané ! Takovým způsobem "znásilnit" poselství pro Moravu a Moravany – na to nemá nikdo právo !

K přehrání jen do 4.3.2019. dvojka.rozhlas.cz/...

A jestli král Ječmínek skutečně a brzy přijede? Ano, přijede. On sám už je dávno na koni a v plné zbroji. S Moravou už je to dávno moc zlé. Ale král Ječmínek stále čeká, až se mu sejde ta velká moc, TO MORAVSKÉ VOJSKO ! MÁ KOLEM SEBE ODHODLANÉ BOJOVNĺKY. ALE JE JICH STÁLE PŘĺLIŠ MÁLO ! CO VY NA TO – MORAVANÉ ? NAŠE ZBRANĚ NEMAJĺ OSTŘĺ Z KOVU. NAŠĺ ZBRANĺ JE PRAVDA A POUKAZOVÁNĺ NA NESPRAVEDLNOST, KTERÁ SE MORAVĚ UŽ DLOUHO DĚJE ...!

* * *

LEGENDA
/vychází ze zpracování podle A.Jiráska/

Po králi Svatoplukovi pomýšleli na Moravě zvoliti sobě nového panovníka. I hledali, kdož by vladařského stolce byl nejvhodnější.

Toho času žil na Přerovsku na hradě Chropíně zeman, pán rozlehlých statků, muž bohatý, u pánů a zemanů vážený, od poddaných milovaný. Vládl jim lidsky, a maje dar ducha, soudil moudře a spravedlivě. A tak si řekli páni a zemané: "Nač jinde vladaře hledati, když ho máme mezi sebou!" I zvolili chropínského pána všichni jednostejně, bez sporů a různic, a jejich volbu chválili po vší zemi a radovali se z nového krále.

Ten, aby poznal všechny končiny své moravské říše, objížděl zemi; všude ho vítali s mnohým plesáním a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde réva zrála, ať požehnanou Hanou, ať na půlnoc í východ i západ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se mu chtěli zachovati; páni a zemané předháněli se o jeho přízeň, lahodili mu, lichotili, dary nosili, radovánky strojili a hlučné hody. Když se pak vrátil na chropínský hrad, zastesklo se mu. Zdál se mu příliš tichý a jako pustý, nic ho netěšilo, ani oddaná příchylnost jeho něžné, líbezné paní. Toužilť po hřmotné zábavě. Proto poručil dvořanům, aby vystrojili hody a pozvali k nim hojné a vzácné hosty. Páni a zemané v bohatých sukních kožešinou lemovaných, s lesklými šavlemi u nádherných pasů, v drahých čapkách s volavčím peřím sjížděli se do Chropína na pěkných koních v krumplovaných pokrovech. Sjížděli se ze všech končin země, že jim sotva stačil hrad a že čeledi jejich a koňstva bylo plné městečko. I byly na hradě hody, bylo veliké veselí, a ne jednou, ne dvakrát. Přes tu chvíli se panstvo sjíždělo po vůli pánově, besedovali, zábavy strojili, nákladná sedání a pokaždé dlouho hodovali a pili a pili.

Když se dělný lid navečer z pole vracel, hřmělo na chropínském hradě veselí; zvučely číše, struny a zpěvy při záři pochodní a svící. A když lid, pospav po lopotné práci, záhy zrána se bral zase na pole, bylo na hradě ještě hlučno. I hleděli vážně k panskému sídlu, starostně mluvíce, jaká to správa a co z toho bude. A pokaždé vzpomněli předobré paní králové. Litovali jí z té duše a povídali si, co zkouší, jak dobrá ta paní všecko to těžce nese a jak se straní radovánek, hodů, jež se jí oškliví. Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo ani jeho vlastní, ani královské jmění na takové hospodářství. Proto se jal ukládati veliké daně, nové a nové, větší a větší, a ukládal berníkům, ať žádnému nic nepřehoví, ať třeba i tisknou, když by poddaní nechtěli platit. Již nehleděl lid k chropínskému hradu vážně a s obavou, ale s hněvem a záštím, a již pronaříkali krále a kleli mu. Jen o králové se řeč neměnila. Ba ještě s větším pohnutím o ní mluvili, jak za lid u krále prosí, oroduje, aby ho tak neutahoval, netiskl.

To pravdu mluvili; žádný však neviděl slz, jež králová o samotě, potají v hořkém pláči proplakala, nikdo neslyšel, jak králi z úzkosti o něho a z lásky, srdečně, mírně domlouvala, jak se král na ni osopoval, jak hrubě odbýval, jak se sklopenou hlavou, všecka se třesouc, vycházela a div že neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami. Až jednou král, když opět uložil novou berni a králová zase za lid prosila, tím popuzen, ve vzteku vytrhl meč a hnal se jím po své manželce tak prudce, že div uklouzla ze dveří ven. V tom divokém hněvu poručil král, aby ji té chvíle hned vyvedli ze hradu, aby jí neměl ani na očích. A když vyhlédl oknem k bráně, děje-li se po jeho rozkazu, a když spatřil ubohou paní, chytl ho nanovo takový vztek, že vyraziv z komnaty, hnal se za ní s dobytým mečem. Ale králová ho zahlédla včas.

Než nikde neměla zastání, nikde ochrany. Ve smrtelné úzkosti hleděla kol: nikde však útočiště. Jen lán dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán široký a požehnaný, jenž svítil se na slunci krásně bělavý v ourodě bohatých klasů, v záblescích nesčetných vousin. Vráz pohnula se tichá hladina širého lánu. Klasy se rozhoupaly a nad nimi se míhaly zlaté královniny vlasy. Prchala ječmenem, až pojednou v něm zmizela, zapadla jako ve zlaté tůni. A hned se zase ztišily vlny po lánu, hladina ječmene se zavřela, byla tichá jako v bezvětří; král doběhnuv darmo se ohlížel, kam zmizela jeho paní. Ji našly pak vesnické ženy a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi, tam je pečlivě ošetřovaly, a královu synáčku daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmenu. Král se však o tom útulku dověděl, a nemaje lítosti ani se svým dítětem, dal manželku i syna pryč odvésti. Žoldnéři je zavezli do odlehlé končiny nějaké. Kam, nikdo nezvěděl. Ale králi pak nešlo z mysli, co se stalo. Často vídal usouženou tvář své líbezné paní, a často vzpomněl na jediného synka svého. To nejčastěji, když nabaživ se hostů, kvasů a pusté rozkoše, hledal samotu. A pak ho pojalo takové teskno, že poslal posléze pro manželku a dítě, aby se vrátily k němu na chropínský hrad. Poslové přišli, ale sami a vyděšení, a král ustrnul, když uslyšel, že paní králová a králevic zmizeli z toho úkrytu a že nikdo, nikdo neví, kam by se poděli. Král ihned poručil ztracených hledati. První se na hledání vydali Chropínští a z Přerovska všeho, a všichni ochotně, rádi, neboť šli pro milou královnu. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. I jel tam, onam, neminul žádné končiny své říše, projížděl krajem, projížděl horami, po dědinách se sháněl, po hradech, po lesích i slujích, až dojel do širého, tmavého hvozdu na hoře Záboru. Tam zahlédl u černé jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. I ptal se zbožného starce, neví-li o jeho paní králové a synu Ječmínkovi. Vstal poustevník a stanuv proti chropínskému pánu, přísně na něj hleděl jako soudce a prorocky k němu promluvil:

"Pro své hříchy a vlny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Jako tobě klnou, jemu budou žehnati. Věz, že ho nenajdeš, ani neuvidíš. Zjeví se a přijde, až vlast moravská bude nejhůř sklíčena svými nepřáteli. Až se bude zdáti, že nastává zhouba jejímu lidu, tenkrát přijde Ječmínek s velikou mocí, zažene nepřátele a osvobodí Moravu od cizího jařma."

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa