Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Nedávno se na diskusním fóru Morava na lide.cz (aktivní odkaz na pravo s dalšími odkazy) objevil odkaz na skvěle napsaný článek o současné Moravě. Nejen pro případ že by ten text či celý web zmizel ( ten je na adrese: listar.cz/index.h/...a je to převážně křesťanský web ) ale i pro možnost napsat k tomu komentáře/diskuzi to zde kopiruji, autorem je Jiří Novotný, student FF a FSS MU v Brně, napsal to již v Lednu 2003
Přehlížené skutečnosti.
Zabýváme-li se tématem česko-slovenských vztahů (v pravém smyslu spojení těchto slov, tedy s pomlčkou na svém místě), musíme si v prvé řadě položit otázku, zda je toto téma vymezeno správně, respektive je-li správně pojmenováno to, co chceme zkoumat. Ještě přesněji – zda v tom pojmenování náhodou něco nechybí ! Něco, co začalo být opomíjeno v průběhu 2. poloviny 20. století zvůlí totalitního režimu a je opomíjeno dodnes, paradoxně i v "režimu" demokratickém. Je to Morava.
Bez záměru schválně příliš zabředat do historie, je třeba si připomenout, že druhdy bylo lze psát a mluvit jedině o vztazích moravsko-slovenských, protože Češi se Slováky vůbec nesousedili. Také čechoslovakistický výklad významu státního útvaru jménem Velká Morava jako "prvního společného státu Čechů a Slováků" je nutno uvést na pravou míru – jednak zde žili "kupodivu" také Moravané, když už to byla říše Moravská, jednak, šlo-li o stát společný a ne jen moravský, šlo spíše o společný stát Moravanů a Slováků, protože tenkrát hráli Češi roli toho třetího vzadu, podřízeného a ovládaného a nesamosprávného . Připomínáme si to pouze z lásky k pravdě a historické skutečnosti, která se patrně promítá až do dnešních časů v podobě jakéhosi niterného, ovšemže nepřiznávaného, strachu synů a dcer České kotliny z Moravanů, Moravy a moravanství. Tento strach jim velí, vždy když jsou na koni, moravanství potlačovat .
Když se jede z Čech na Slovensko nebo naopak, musí se přes Moravu. Moravané jsou sousedy Čechů a Slováků a tvoří mezi nimi přechod – národnostní, mentální, kulturní, jazykový. Tohoto faktu za jeho respektování si byly vědomy vládnoucí moc a společenské elity plně naposledy za První republiky. Československo vzniklo na základě výsledků První světové války a konkrétně text smlouvy ze St. Germain uvádí, že vzniklo společnou vůlí národů Čech, Moravy, části Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Moravskoslezská země disponovala samosprávou a zcela přirozeně se mělo za to, že podobně jako si samostatnost po určité době setrvání ve společném státě zaslouží národ slovenský, náleží také Moravě. Ostatně Masaryk byl Moravan, nikdy tuto skutečnost neupozaďoval a jeho koncepce čechoslovakismu byla vždy koncepcí státoprávní, politickou, nikoli etnickou .
To příkře kontrastuje s dnešní situací. Zatímco Slováci svůj stát mají a jejich národnost nikdo nezpochybňuje, Morava se nalézá z hlediska míry etablovanosti jako autonomního celku na jednom z nejnižších stupňů za celou svou 1400 let dlouhou historii . Ne-li na vůbec nejnižším stupni, protože i v slovutných dobách "temna" byla samosprávnou zemí v rámci Habsburské monarchie. Ani maďarské nájezdy proti Velké Moravě neporobily vlastní moravské území cizí svrchovanosti. Současná situace, kdy neexistuje Morava nejen jako samosprávný, ale dokonce ani jako jednotný celek, se tak dá skutečně srovnat jen s obdobím po dobytí Moravy českými knížaty a rozdělení na úděly. Pro moderní demokracii je to jistě zarážející srovnání.
Abychom nebyli k úrovni demokracie po roce 1989 příliš příkří, je třeba vzpomenout období do rozpadu Československé federativní republiky k 1.1.1993, během něhož se zdály věci probíhat ku prospěchu obnovení Moravy. Řada dnešních etablovaných (i již "odetablovaných") politiků se obracela k moravským voličům s medovými slovy, na která zapomněli poté, co moravská karta přestala být trumfem, ba stala se přímo černým Petrem po krachu jednání o smírném uspořádání společného státu od Aše k Michalovcům. Částečně za to snad mohly vstřícné vztahy části moravské politické reprezentace s některými exponenty slovenského radikalismu, zejména představiteli Slovenské národní strany, kteří byli v Praze vnímáni div ne jako nepřátelé lidstva. Každopádně lze věřit tomu, že kdyby nedošlo k pro mnohé šokujícímu řešení situace rozdělením na dva samostatné státy, Morava by dosáhla nejdříve alespoň samosprávy v rámci České republiky a dříve nebo později i vyrovnání se s Čechami a Slovenskem .
V tomto se nabízí analogie se Slovenskem, které, pravda, bylo českému krystalizačnímu státnímu jádru vždy vzdálenější a proto se také osamostatnilo jako první. Své situace v poměru k Čechům, zvláště v centralizovaném státě po roce 1948, když předtím navíc krátce okusili samostatnosti, si byli Slováci plně vědomi. Byli si jí vědomi, i když v kvalitativně slabší míře, také Moravané, kteří k 1. 1. 1949 přišli "díky" nastoupivšímu komunistickému režimu o samosprávu. Mnohem méně empatie prokázali jako již tradičně Češi a tato jejich přehlíživost, interpretovaná jako nadutá ignorance, nacházela výraz ve vzájemném moravsko-slovenském porozumění. Jeho projevy, i s patřičným větším nebo menším protičeským ostnem, byly patrné ostatně i před rokem 1948 , ale časem narostly do chronické podoby, jaká je dnes zřejmá snad každému z nás.
Toto souznění vydrželo bez problémů až do procesu rozdělení federace, kdy se dostalo do krize. Snad proto, že právě moravské obyvatelstvo se stavělo k možnosti rozdělení společného státu nejvíce odmítavě, a snad i pro vymizení potřeby solidarity ve vzdoru vůči centru ze strany Slováků moravsko-slovenské vztahy po roce 1993 poněkud ochladly . Oba národy se vzdálily; i jejich role se proměnily – Slováci se z mladšího brášky stali "majiteli" státu s velkou maďarskou menšinou, tedy dostali se do pozice přesně opačné, Moravané s nezaslouženou nálepkou separatistů a rozvracečů i toho zbytku, "co Čechům zbyl", zůstali sami proti pražské demagogické kampani za jediný český národ a upadli ještě o stupínek níž. V roce 1996 přišli o zastoupení vlastní stranou v Parlamentu a po dalších pěti letech museli po sčítání v roce 2001 trpce konstatovat, že českému nacionalismu stačilo 10 let na to, aby odradil téměř milion lidí od deklarování moravské národnosti .
Snad to byl hlavně tristní číselný výsledek jinak umělé romské národnosti, jež je v ČR elitami již několik let vehementně podporována, přesto však drasticky propadla, který způsobil, že sčítání lidu bylo nejen v průběhu, ale hlavně po oznámení výsledků vnímáno jako krajně neprůkazné a důvěry nehodné. Proto i chabé pokusy použít je jako důkaz "mylnosti" moravanství vyzněly na prázdno. Ostatně, snížily se i počty příslušníků nezpochybnitelných národů, jako jsou Němci, Poláci a také Slováci.
Zde stojí za to, srovnat vztah k národnostem v České republice a na Slovensku. Rozdíl v přístupech je samozřejmě diktován už početností etnik v těchto státech:
- V ČR jsou jen malé počty příslušníků polského, německého, slovenského národa spolu s dalšími, nesousedními národy (Rusové, Ukrajinci ad.) nebo nezpochybňovaně odlišnými etniky bez vlastního státu (Rusíni, Rómové-Cikáni). Česká majorita je vskutku drtivá a jediný, kdo ji potenciálně znejišťuje, jsou právě Moravané. Otázka moravské národnosti ovšem není řešena, je pouze potlačena. V rozporu se zněním Listiny základních lidských práv a svobod, kde se jasně zakazuje jakékoli odnárodňování, je shora uplatňován čechistický přístup k Moravanům; ti jsou např. v údajích pro EU s klidem řazeni pod Čechy. Zákon o ochraně národnostních menšin pak rozlišuje národnost českou a všechny jiné, ovšem neuvádí, zda včetně moravské . Což by byl ostatně paradox, protože Moravané jsou na Moravě "doma", na svém území. Neprošla ani snaha doplnit moravskou národnost v zákoně jako rovnoprávnou k české, tedy státotvorné. Moravané tak, viděno národnostní politikou České republiky, prostě nejsou. Problém, o kterém se nemluví, neexistuje.
- Na Slovensku ani přes nacionalistické snahy, které slavily pouze dočasné úspěchy, nešlo přehlédnout početné Maďary. Na právech, která samozřejmě museli získat, participují i ostatní národnosti – Němci, Rusíni, Ukrajinci ad. A také Moravané. Ano, na rozdíl od ČR zde mají i zastoupení v Radě pro národnosti a jsou finančně podporováni. Jediný kazisvět, který jim tuto "idylu" chtěl rozmetat, pochází – jak jinak – z Čech, je to známý "lidumil", trockista Petr Uhl, někdejší guru přes národnosti při vládě ČR. Ten neváhal na hlavičkovém papíře svého úřadu apelovat na svého slovenského kolegu Pála Čákyho, aby Moravanům zrušil jejich status. Zvrácenost takového počínání se vymyká chápání normálního člověka v demokratickém státě.
Na tomto místě se vraťme na úplný začátek, kdy zazněla otázka, zda ve formulaci "česko-slovenské vztahy" něco nechybí. Snad bylo ve výše uvedeném, nutně stručném výkladu, alespoň hrubě vysvětleno, co chybí. Věřme, že přirozenost, realita a z toho plynoucí jakási spravedlnost řádu věcí v budoucnu napraví nejen náhled na tuto otázku, ale i praktické kroky z toho vycházející. Že se zase bude překračovat slovensko-moravská hranice a že se o pomezních moravských dědinách nebude psát v pražském tisku jako o "historickém českém území".
Brněnský básník Jan Skácel už kdysi za dob komunismu hořkoúsměvně napsal o moravské hymně, kterou měla být ta kratičká pomlka mezi českou a slovenskou částí tehdejší československé hymny. Bylo to příznačné – zrušenou a poníženou Moravu symbolizovalo ticho, stejně jako dnes. Při vší úctě k dílu tohoto velkého umělce doufejme, že toto ticho bude přerušeno a o Moravě se ve vztahu k Čechám, ke Slovensku, k ostatním sousedům a k Evropské unii zase začne mluvit.