Komentář, na který odpovídáte
alufi: Pozitivní nacionalismus - i moravský - řešením? Britské listy 11.2.2013
Nacionalismus jako řešení
Přemysl Janýr
Historické zvraty s výjimkou Pražského jara probíhají podle ustáleného scénáře: malá samozvaná elita se upíše zahraniční mocnosti, s její pomocí v jejích intencích provede puč, rozvrátí stávající uspořádání, nahradí dosavadní elitu a instaluje nový řád v intencích spojence. Takhle v roce 1918 vzniklo a v roce 1945 bylo obnoveno Československo, tak v r. 1948 převzali a po r. 1968 obnovili moc komunisté, tak se po roce 89 dostala k moci i současná elita. Národ přijímá zvraty s větším či menším nadšením, ale že by se alespoň nakrátko vzepřel se stalo jen jedinkrát, po srpnu 1968. Podle ustáleného scénáře pak probíhá následná dvacetiletka. Nový řád nevzešel z organického domácího vývoje, byl mu uměle naimplementován vnějšími zájmy. Pučisté proto deficit legitimity kompenzují démonizací předchozího řádu, hysterickou štvanicí na jeho poražené proponenty a ideologickou přehorlivostí, překračující i intence spojenců. Změny či revize podmínek, za kterých se k moci dostali, pro ně představují existenční hrozbu a jsou proto popírány a ignorovány. Naše nové řády tak po celou svou dvacetiletou životnost zůstávají obdivuhodně rigidní ideologickou konstrukcí z dob svých počátků, zcela odtrženou od reality následného vývoje. Pak přijde otřes, moci se chopí nová elita a začínáme tlustou červenou čarou znovu od nuly.
Možná to někomu vzhledem k mým častým komentářům na adresu národa bude znít jako ironie. Není. Stále více se utvrzuji, že naším akutním i chronickým problémem není přebytek, ale naopak absence národního. Nepotěším ovšem ani Klause a Zemana, ani české národovce, ani Dělnickou stranu, protože nacionalismus, který postrádáme je vzdálený tomu, jak jej chápou oni. Nacionalismus jako řešení začíná otázkami kdo vlastně je to my, čím se vyznačujeme a jaké je naše místo mezi druhými? A především tou nejnaléhavější: proč jako národ zjevně nefungujeme?
Používám-li (často) my, čtenáře, ale ani mne zpravidla nenapadne pozastavit se nad tím, koho tím vlastně myslím. My – Češi je pro většinu z nás samozřejmá množina, nevyžadující další pozornosti. Pozastaví se ti, kdo se přednostně cítí jako Moravané, Slezané, Romové, Němci, Poláci, Maďaři, Židé, Vietnamci, Rusové, Ukrajinci, Rusíni... a kdo tu – někteří od nedávna, jiní desítky generací - žijí s námi. A já se ptám: jsou to také naši? Jsou to také Češi? A pokud ano, kdo jsou pak oni Češi - obyvatelé Čech? A pokud ne, kdo tedy jsou, když se narodili a žijí v Česku a jiný domov nemají?