MORAVA V DUCHOVNÍM VÝVOJI ČESKÉM a dalsi texty

20. květen 2012 | 03.21 |
Nekolik clanku od ruznych autoru, prebranych z dnes jiz zruseneho webu Moravske Demokraticke Strany – dnes strana Moravane. Tyto texty na jejich novem webu uz nejsou coz je skoda, tak alespon tady.
   Pověděti zkrátka, čím přispěla Morava na poli duchovního vývoje českého, je v podstatě možno jen dvojím způsobem: buď tím, že podám pouhý výčet jmen, děl a kulturních počinů z Moravy vyšlých, aneb tím, že se pokusím aspoň přibližně postihnout, co znamená Morava v té nedílné duchovní struktuře, kterou jmenujeme Českým duchem, českým národním vědomím a v instanci poslední a nejvyšší českým národem. 

Způsob první by jistě v sobě neměl mnoho půvabů pro posluchače. Ostatně poříditi si soupis moravského kulturního přínosu podle příruček dějin literatury, hudby, výtvarných umění, filosofie atd. je zajisté možno každému vzdělanému člověku. Způsob druhý je méně snadný a po mnohé stránce si žádá rozvahy filosofické. Jde tu totiž o to, uvědomit si, že ten duchovní celek, který nazýváme českou kulturou, českým duchem a českým národem, by prostě neexistoval, kdyby nebylo této moravské země a tohoto moravského lidu. Jde o to uvědomit si a vyvodit důsledky z toho, že ono české národní společenství, které ve své vrcholné podobě je společenstvím duchovních hodnot (jako každé národní společenství), by jím nebylo, že by nebylo českým, kdyby nebylo Moravy; že by se rozpadlo právě to, co nás činí českým národem v nejvyšším, jednotném kulturním smyslu tohoto slova.

 

Jsem daleko toho pokládati ducha a tedy i národního ducha za něco nepodmíněného a vývojově prvotního. Není pro to vědeckých důvodů. Národní vědomí, národní kultura i a národní duch jsou jevy historické, historicky podmíněné. Mají celou stupnici podmínek, jejichž hrubý základ tvoří podmínky hmotné. Z těchto vývojových předpokladů však vyrůstají kulturní struktury a útvary historicky jedinečné a duchovně již svézákonné. A jednou z nich je právě ono veliké duchovní společenství živých s mrtvými, které pociťujeme jako národ, jako český národ. Toto poznání nás zavazuje. Jestliže Morava je v českém národním vědomí, v českém duchu dána neoddělitelné a namnoze nerozeznatelně, neznamená to, že máme právo nedbati řady specifických podmínek materiálních, dále snah, úsilí, obětí a i odříkání, které toto vplynutí Moravy v českost předcházely a jimiž Morava nyní i dále v budoucnosti bude českost živiti. Především pak nám to nedává právo nedbati této země samé a jejích potřeb. Činíme-li tak, podlamujeme větev, na níž sami spočíváme, větev, bez níž by se koruna českosti žalostně zhroutila.

 

Než tím jsem předběhl poněkud to, co bych rád zdůraznil až v závěru této úvahy.

Je nejprve třeba, abychom ukázali, jak českost sama, jak náš poměr k světu jako myslícího národa je v samé své podstatě podmíněn kulturním přínosem Moravy a Moravanů.

 

Národ bývá definován jako společenství země, jazyka a osudů. V této trojí pospolitosti dává země základ materiální a hospodářský, jazyk pak a stejné osudy vytváří pospolitost vyšší, ideovou, ethickou a namnoze i estetickou, na př. ve vyspělém národním umění – tedy onu pospolitost, kterou jmenujeme společenstvím duchovních hodnot. Co se týče země samé, která je jakoby ložem našeho národního bytí, poslyšme klasickou formulaci Palackého: »Spojení Čech a Moravy v jeden celek, majíc ve přírodě samé postatný svůj základ, nemůže považováno býti za pouhou náhodu. A skutečně v obou krajinách od věkův, pokudkoli historie sahá, vždy a po každé jeden a týž národ přebýval, jedna i táž nejvyšší vláda panovala. Obě tedy, Čechy i Morava, co národ i co stát vždy zajedno byly. Protož historie národu českého, má-li důkladná býti, obou krajin Čech i Moravy stejně šetřiti musí, jelikož dějinám obou, jakožto částkám jednoho celku, jedněm bez druhých dorozuměti nelze.« – Tak již Palackému bylo jasno, že společenství země je výchozím bodem národní historie. Avšak právě jenom výchozím, neboť teprve nad nim se tvoří ona jednota duchovní, která je národem ve vlastním smyslu.

 

A proto pohleďme nyní, co dala Morava této duchovní české jednotě, jakou formulaci českosti podali mistři a myslitelé z ní vzešlí. Není třeba dlouhého výčtu. Stačí několik jmen. Několik jmen, bez nichž by českost sama nebyla českostí, bez nichž by naše národní vědomí nebylo tím ideovým celkem, jakým dnes je. Jsou to Moravané: Jan Blahoslav a Jan Amos Komenský z doby starší, František Palacký a Tomáš Masaryk pro dobu novočeskou. Co nejobecněji spojuje tyto moravské tvůrce českosti, je jistý jejich universalismus. Jsou uvědomělými Čechy, ale toto vědomí jim nedostačuje. Nestačí jim toliko vědomí, nebo lépe pouhý pocit, že jsme odlišní od ostatních a že patříme k sobě. Hledají vědomě i nevědomky důvod tohoto našeho společenství, smysl této naší svojskosti. Je přirozené, že v době starší, u Blahoslava a Komenského, nevystupuje tato universální, světová koncepce češství s takovou pojmovou jasností, jako je tomu u Palackého nebo dokonce v té rozvité filosoficko-politické problematice jako u Masaryka. Ale i u nich jde o vyšší, ideové pojetí češství, jež je neseno obecnými hodnotami mravními a náboženskými a zaměřeno světově. Příznačný je tu konflikt Blahoslavův se staršími směry v Jednotě, především se stanoviskem Augustovým, ale do značné míry i s autoritou bratra Lukáše. Je známa Lukášova odpověď Lutherovi na jeho doporučení, aby se Bratří snažili o vyšší vzdělání. Nepotřebují prý Bratří, praví Lukáš, učitelů jazyků, »zvlášť řečských a hebrajských mezi sebú«, pokládají to za nebezpečné. Tímto názorem Lukášovým se kryl také Augusta, když r. 1567 podnítil tažení proti vyššímu vzdělání v Jednotě.

 

Nuže, proti tomuto způsobu nazírání se postavil Moravan Blahoslav se vší rozhodností svého kultivovaného ducha. Oč tu šlo? O nic méně než o to, přemoci jistou českou malost, se Šaldou bychom mohli říci onu jakousi českou zápecnost, která se brání tomu, aby věci našeho svědomí a našeho duchovního hodnocení byly pozdviženy na roveň světovou, na úroveň současné světové kritiky. V případe Blahoslavově tedy šlo o to, aby mravní a náboženský ideál Českých bratří byl uveden mezi vrcholné duchovní hodnoty reformace a renesance. Aby tohoto cíle bylo dosaženo, aby češství v jedné ze svých nejvyšších etnických podob, totiž jako české bratrství, spočinulo na této kulturní úrovni, proto píše Blahoslav svou ohnivou Filipiku. Nebylo to jedinkrát ani naposled, kdy Moravan takto pozvedl svůj hlas do Čech proti misomusům nejrůznějších druhů, na obranu koncepce vyšší, universálnější, ať národně, ethicky nebo nábožensky.

 

Poněkud jiné, tragičtější, je Komenského pojetí češství, jěhož vrcholnou formu ovšem, stejně jako Blahoslav, spatřoval v etnické a náboženské ideji českobratrské. Komenský neměl jemné uhlazenosti ducha Blahoslavova. Nebývala by mu ostatně v ničem ulehčila jeho trpký osud národní a lidský. Čech, který se v emigraci dožil míru vestfálského, tohoto závěrečného Mnichova třicetileté války, jestliže neměl ztratiti víru v duchovní budoucnost svého národa, musil co nejúže spojiti ideu češství s ideou, kterou pokládal za věčnou a neochvějnou, s ideou náboženskou, a co nejtěsněji ji přiblížiti svému národu a jeho jazyku. Blahoslavův ohled na universální hodnoty vzdělanosti ustupuje u Komenského, co se češství samého týče, těžké úzkosti o vlastní národní bytí. V těchto zlých chvílích nevidí Komenský než svůj lid a svého boha. Všichni, kdo prožili druhou světovou válku, ať doma nebo za hranicemi, mohou po téhle stránce pochopiti Komenského lépe, než ho snad chápali před válkou. I my jsme tehdy zakusili chvíle, v nichž jsme universální hodnoty vzdělanosti pociťovali téměř jako výsměch svému národnímu osudu, chvíle, v nichž jedinou oporou nám byla živá víra našeho lidu. Nuže, v takovéto těžké zkoušce stanul při národu opět Moravan, se slovy naděje a útěchy, že vláda našich věcí se k nám opět navrátí.

 

Jestliže Komenský je prorokem národa téměř již duchovně i fysicky umdlévajícího, dovršuje naopak František Palacký vrcholné probuzení českého národního vědomí. V Palackém si národ uvědomuje sebe sama jako historickou osobitost, jako dávnou pospolitost jazyka, osudů a hodnot převážně duchovních. A tu se ovšem nemůže vyhnout otázce, v čem ideově tato pospolitost záleží. Odpovídaje na ni, hledá Palacký nejprve objektivní vývojové síly, jimiž je determinována naše národní historicko-politická situace. Vidí ji, jak známo, v ustavičném stýkání a potýkání se slovanství a češství s němectvím. Ale tento objektivní stav věcí Palackému nedostačuje. Nedostačuje mu pouhý fakt, že v tomto nejzápadnějším slovanském kraji po celé tisíciletí zápasí malý národ se živlem jemu cizím a většinou přímo nepřátelským. Má-li míti tento zápas svůj smysl, je třeba, aby naše češství a slovanství mělo svůj nadnárodní ethický důvod, aby bylo více než pouhýrn pocitem pospolitosti a sounáležitosti. A tento důvod klade Palacký v universální, mravní ideu lidskosti a svobody. Tak i naše novodobá koncepce češství je v jedné ze svých nejpozoruhodnějších formulací vyslovena zase Moravanem. Jak významná to byla koncepce a jak hluboce se dotkla našeho současného národního a politického bytí, je viděti z toho, že vedla přímo k problematice t. zv. české otázky, kterou rozvinul Masaryk. V české otázce nešlo Masarykovi o nic menšího než o to, proč jsme Čechy, které a jaké důvody máme pro své národní snažení. Je známo, že ty důvody nalezl ve shodě se svými velikými moravskými předchůdci v universální ideji lidskosti. Kdyby byl nenabyl přesvědčení o tomto vyšším smyslu češství, byl by bezpochyby při své důslednosti usoudil, že to nestojí za to býti Čechy, že svým ideově prázdným češstvím působíme světu jen zbytečné nesnáze. Odvážnosti takto položené české otázky a jejího zahrocení k samému národnímu bytí si je Masaryk velmi dobře vědom. Proto praví hned v úvodu k svému dílu: »Vím předobře, že se otázka tato prohlásila a snad ještě prohlásí za národní zradu.«

 

Jiná věc je ovšem poukaz do minulosti, jímž Masaryk své humanitní pojetí českosti podporoval. Naše moderní historiografie nám ukázala, že ony ideové souvislosti české reformace s českým národním obrozením jsou daleko chatrnější, než Masaryk původně předpokládal. Ale o to zde šlo teprve až v druhé řadě. Tak zvaný spor o smysl českých dějin je především sporem o národní a politickou českou současnost, jak na to už Nejedlý správně ukázal. A že po této stránce měl pravdu Masaryk, o tom svědčí sama existence československého státu. Nebyla to tedy jen šťastná karta, jež padla Masarykovi, jak soudil Pekař. Byla to revoluční národní vůle, osvícená ideou.

 

Tak hluboce tedy zasáhla Morava svými mysliteli a politiky do skladby českého národního ducha a všeho českého národního vědomí. Bylo by ovsem chybné domnívat se, že v idejích samých, vyslovených těmito velkými Moravany, je něco kmenově moravského. Tu přirozeně účinkovaly vlivy světové. Stejná chyba by však byla nedbati toho, že tito mistři české kultury a českého jazyka se na Moravě narodili, že na Moravě vyrostli a prožili své dětství, že se učili česky od moravských matek, v moravské intonaci a v moravských rčeních, že tato země formovala jejich osobnosti a působila na jejich charakter v době pro všechen další povahový vývoj člověka rozhodující. A to je právě okolnost, kterou jsme někdy až příliš ochotni přehlížet, a to nejen u těchto velkých tvůrců českosti, ale při celém kulturním přínosu moravské země. Rádi zapomínáme, že jakkoli je českost jedna jediná a nedílná, její moravská složka je podmíněna řadou zvláštností, z nichž povaha moravského lidu není na místě posledním. Je tu především odlišná moravská sensibilita a emotivita. Nic o tom nesvědčí zřejměji než rozdíl české a moravské lidové písně. Porovnejme na příklad moravskoslováckou milostnou píseň: »Láska, Bože, láska, kde ťa ludia berú« s kteroukoli milostnou písní středočeskou. Rozdíl je po stránce emotivní, básnické i hudební tak výrazný, že vzniká dojem, jako by šlo o píseň jiného národa. Hudebník to cítí docela zřetelně. Proti velké lyrické linii písně moravské, nesené téměř symfonicky, je struktura písně české jakoby rozdrobená. Je lyricky daleko méně obsažná, místy i sentimentální, jinde se sklonem k dráždivosti a haštěřivosti, A přece obojí je píseň česká.

 

Tak dospíváme k tomu, co jsem řekl na začátku této úvahy: totiž k odpovědnosti, kterou máme za tento živý moravský pramen českost, českého národního ducha a všeho českého národního vědomí. A tato naše odpovědnost vůči Moravě je mravně tím závaznější, že cokoli duchovně z Moravy vzešlo, bylo vždy odevzdáno českému společenství s naprostou samozřejmostí a ukázněností, bez jakéhokoliv nároku na vděčnost Čech a Prahy. Leč je-li tento moravský přínos radostně a samozřejmě odevzdáván, neznamená to, že má být samozřejmě a lhostejně přijímán. Viděli jsme, jak hluboko do struktury českosti Morava zasahuje. Je tedy v našem společném českém zájmu, abychom této země dbali po všech stránkách co nejbedlivěji, nechceme-li narušit své vlastní národní bytí. A tu se musím obrátit i k Moravanům, zejména Brňanům samým. Jde o to, aby také oni jednali podle tonu, čím je nám Morava, čím je Morava v českém společenství, a uměli být na to hrdi. Mám dojem, že jistá část Brňanů, zejména mladších, jsou vlastně »in spe« Pražané. Stačí, aby se v Praze něco pohnulo, aby se ukázala sebemenší příležitost, a milí Brňané se do Prahy valem stěhuji. Znám dokonce i takové, kteří jsou okouzleni pražskou češtinou a činí vše možné, aby v Praze nikdo nepostihl jejich moravskou intonaci.

 

Tak daleko tedy naše okouzlení z metropole jít nesmí. Žádá-li se právem pro Moravu to, co přísluší její významné duchovní úloze v českém národě, nenese za to odpovědnost jen Praha, ale také Morava a především její hlavní kulturní středisko Brno. Pronikne-li toto vědomí na obou stranách, pak není pochyby, že se této ušlechtilé zemi do stane v našem státě toho, čím jsme jí všichni povinni za její krásné kulturní dary, za její těžké národní oběti a za její upřímnou lásku.

 


 

 

FRANTIŠEK TRÁVNÍČEK:

 


 

 

ÚČAST MORAVY VE VÝVOJI SPISOVNÉ ČEŠTINY.

 


 

 

Nemám v úmyslu krátce vyložiti vše, co spadá do našeho velmi bohatého tématu, podati jeho stručný přehled. Omezil jsem si toto téma tak, že si krátce všimnu hlavně účasti Moravy ve vývoji spisovné češtiny po stránce strukturní, jen potud, pokud zasahuje samy jazykové základy spisovné češtiny nebo základní kulturní podmínky jejího vzniku a růstu. Pominu mnohé jednotlivosti, které, třebaže jsou zajímavé a mnohdy též příznačné, nemají význam pro celkový jazykový sklad spisovné češtiny a nejsou bytostně důležité pro její kulturní poslání.

 

Kromě toho si zužuji své téma tím, že nepřihlížím k době přítomné a k nedaleké minulosti, z které přítomnost přímo vyrostla.

 

I. Spisovná čeština vzniklá ve 12. století je dědičkou a nástupkyní prvního slovanského spisovného jazyka, t. zv. církevní slovanštiny, která je svým původem nářečí bulharské. Spisovný jazyk, t. j. nářečí kulturní, vytvořili z tohoto bulharského nářečí verověsti bratři Cyril a Metoděj, přišlí ze Soluně na pozvání velkomoravského knížete Rostislava na začátku šedesátých let 9. století.

 

Připomněl jsem pří jiné příležitosti1), že je mezi spisovnou češtinou a církevní slovanštinou poměr plně ústrojný,

 

1) Slovanské základy spisovné češtiny, Slovanství v českém národním životě (Brno, Rovnost 1947), str. 79 a násl.

 

pokrevní, záležející v tom, že se spisovná čeština zrodila v lůně církevní slovanštiny zejména po té stránce, že tvůrcové spisovné češtiny měli v církevní slovanštině vzor, který jim byl žádoucím vodítkem, ušetřil jim začátečnické rozpaky, hledání a tápání.

 

Jsouce odchováni církevní slovanštinou, poznali na tomto vysoce vyspělém spisovném jazyce kulturní výrazové potřeby a možnosti, získali znalostí církevní slovanštiny schopnost a dovednost přizpůsobovati lidovou mluvu českou kulturnímu poslání, obměňovati ji a dotvářeti na spisovný jazyk.

 

Ve 12, století, kdy se spisovná čeština zrodila, byla již církevní slovanština u nás na ústupu a v předcházejícím století byly hlavním střediskem církevněslovanského písemnictví Čechy, v nich pak zejména sázavský klášter. A není pochyby o tom, že spisovná čeština vznikla v Čechách. Nezapomínejme však na to, že se církevní slovanštiny jako spisovného jazyka začalo užívati na Moravě, v říší Rostislavově, a to především jako jazyka církevního při hlásání evangelia, při mši jako jazyka bohoslužebného, v překladech bible a jiných církevních děl. Soluňští věrověsti si nepochybně na Moravě vychovali své první žáky, kteří jim byli nápomocni při celé misijní činnosti a zejména také při překladech.

 

Tak vznikla na Moravě vrstva vzdělanců ovládajících církevněslovanský jazyk a zahajujících u nás první kulturní období, zvané církevněslovanské nebo cyrilometodějské. Za tohoto období jsme přejali antiku, a to v její podobě byzantské, řecké. Tím byly na Moravě vytvořeny mimojazykové, obecně kulturní předpoklady ke vzniku spisovné češtiny, neboť spisovný jazyk se může zroditi jen v prostředí vyspělejší kultury.

 

Morava však má pro vznik spisovné češtiny ve 12. století i význam přímý, po stránce jazykové. Již před přenesením církevněslovanského písemnictví a vzdělanosti do Čech, hlavně po Metodějově smrti r. 885, kdy se vypuzení Metodějovi žáci uchýlili zčásti do Čech, rozšířila církevní slovanština pole svého poslání, stala se spisovným jazykem písemnictví původního, nepřeloženého. Na Moravu můžeme plným právem klásti vznik církevněslovanských životopisů, legend o Konstantinovi-Cyrilovi a Metodějovi. Původní slovesná tvorba v církevní slovanštině znamená vyspělou jazykovou kulturu a ta byla živnou půdou pro vznik spisovné češtiny.

 

Je nepochybné, že je rozvoj církevněslovanského písemnictví po roce 885 spjat hlavně s Čechami, že se tam vytvořila tradice církevněslovanského jazyka a písemnictví, která časem vyústila ve snahu o vytvoření spisovného jazyka českého. Ale nesmíme zapomínati, že začátky této tradice sahají na Moravu.

 

Ale nejen to. Je předně důležité, že se již na Moravě začalo vnitřní jazykové dění, které vedlo k nahrazení církevní slovanštiny jazykem českým. Že se již na Moravě začal nenáhlý přechod od církevní slovanštiny k češtině. Svědectvím tomu je církevně slovanská bohoslužebná památka přeložená z latiny, zvaná Kyjevské listy (zlomky) a vzniklá beze vší pochyby ještě v době cyrilometodějské na Moravě. Tato jazykem i písmem nejstarobylejší zachovaná církevněslovanská památka má místo několika strukturních znaků církevněslovanských znaky české, a to c místo št (za původní tj), z místo žd (za původní dj), šč místo št (za původní sk nebo stj) a koncovku – ъmь v 7. p. jedn. č. místo – omь.

 

Tak se tedy již na moravské půdě začal vliv českého jazyka na církevní slovanštinu, zcela pochopitelný u příslušníků našeho jazyka píšících církevní slovanštinou. Tento vliv časem postupně sílil a přirozeně, ústrojně vyvrcholil úsilím o plnou náhradu církevní slovanštiny spisovným jazykem českým.

 

A dále se již na Moravě vytvořila jedna důležitá vrstva slovníkového výraziva, které hotové dostala věnem zrodivší se spisovná čeština. Je to staré, dosti bohaté názvosloví církevní a náboženské, dílem přejaté z cizích jazyků nebo podle nich utvořené, větším dílem však domácí, vzniklé jednak hlavně zúžením původního širšího významu slov již existujících na význam náboženský a církevní, jednak novým tvořením ze starých základů. Tyto jazykové změny se provedly hlavně ve Velké Moravě, v době cyrilometodějské, kde byla v plném rozmachu jak činnost misijní, tak církevní organisace a kdy se též v plném rozsahu užívalo církevní slovanštiny. Nasvědčuje tomu zřetelně ta okolnost, že se toto názvosloví vyskytuje většinou též v církevní slovanštině. Je nepochybné, že některé staré náboženské názvy vznikly u nás již před dobou cyrilometodějskou a jejich kolébkou nemusí býti jen Morava. Ale všechny ty hojné názvy, které se vyskytují v církevní slovanštině a drží se skoro veskrze do dneška, byly uvedeny v život, ustálily se v době cyrilometodějské a lze v tomto smyslu mluviti o jejich převzetí z církevní slovanštiny do češtiny. Jsou to na př. tyto názvy: hospodin, hřích, káti se, milosrdný, modliti se (modlitba), naděje, nebe (nebesa), spasiti, smilovati se, svatý, víra, zpovídati se, půst (postiti se), koleda, křest, kříž, oltář, mše, pohan, papež, prorok2) ...

 

Toto náboženské a církevní názvosloví znamenalo pro

 

2) Viz k tomu u Boh. Havránka, Spisovný jazyk český a slovenský, Československá vlastivěda II (Praha, Sfinx 1936), str. 15–16.

 

rodící se spisovnou češtinu velký přínos jak pro její praktické užívání v církevním životě, tak pro její úkon estetický v oblasti krásného písemnictví, které bylo ve svých začátcích převážně rázu náboženského. Připomeňme si, že po prvním slovesném díle ryze českém, po národním chorálu »Svatý Václave, vévodo české země« z konce století 12., následovaly tři památky obsahu náboženského: ještě v století 12. »Zdráva Maria«, básnický překlad latinské modlitby Ave Maria, v 13. století píseň »Slovo do světa stvořenie« neboli Ostrovská píseň a báseň »Vítaj kráľu všemohúcí« neboli Píseň Kunhutina. A připomeňme si, že početné náboženské názvosloví přišlo velmi vhod i českému písemnictví pozdějšímu, pohybujícímu se převážné v oblasti náboženské.

 

2. V době raného českého humanismu, před rozkvětem českého prozaického jazyka v době veleslavínské, vyšlo r. 1533 v Náměšti dílko s názvem »Gramatika česká v dvojí stránce, Orthographia předkem, Etymologia potom«. Napsali je Beneš Optát, Petr Gzel a Václav Filomates. Obsahuje víc, než naznačuje její podtitul orthografia a etymologia, je to první pokus o mluvnické zpracováni spisovné češtiny, o její mluvnickou kodifikaci, třebaže s dnešního hlediska neúplnou.

 

Je příznačné a významné, že rovněž v Náměšti vyšel r. 1535 Optátův spisek Isagogicon, obsahující jednak poučení o fonetické platnosti pravopisu, návod ke čtení pro dospělé a pro učitele, jednak první českou početnici.

 

A že r. 1547 vyšel v Prostějově první náš slabikář s názvem Slabikář český, na němž měl beze vší pochyby účast Jan Blahoslav3).

 

3) Jos. Kubálek, Jos. Hendrich a Fr. Šimek, Naše slabikáře, Praha 1929. – Jos. Kubálek, Slabikář český, Prostějov 1947.

 

Tato tři díla mají nemalý význam pro vývoj spisovné češtiny, neboť znamenají jeho novou složku. Dosavadní vývoj spisovné češtiny záležel skoro veskrze jen v jejím praktickém užívání pro rozmanité kulturní potřeby. Jedinou výjimkou je Husova latinská Orthografia z r. 1411, obsahující úpravu pravopisu a výklad o výslovnosti některých hlásek. Je to první uvědomělý zásah jednotlivce, teoretika i praktika, do vývoje spisovné češtiny, hlavně v oblasti jazyka psaného.

 

Připomenutá tři díla moravská zasahují do vývoje spisovné češtiny šíře a hlouběji. Chtí usnadniti poznání spisovné češtiny a přispěti k její znalosti v širších vrstvách národních, zejména jejím pěstováním ve škole. To je významný počin pro kulturu spisovné češtiny, projev uvědomělé péče o spisovný jazyk, na tu dobu pozoruhodný. Tato péče souvisí s pronikáním vzdělanosti z intelektuálních vrstev našeho národa do vrstev ostatních a není nejmenší pochyby o tom, že tomuto kulturnímu dění ona jazyková péče vydatné napomáhala. Dnes, kdy můžeme pozorovati vývoj spisovného jazyka v souvislosti s celým kulturním životem a kdy nás dějiny spisovného jazyka poučují o důležitosti uvědomělé péče o jazyk, dovedeme plně pochopiti vysokou hodnotu oněch tři moravských děl.

 

3. V poslední třetině 16. století bylo na Moravě vydána dílo svrchovaně významné pro vývoj českého spisovného jazyka, šestidílná Bible bratrská, tištěná v Kralicích u Náměště v letech 1579 až 1588 a 1593 a zvaná proto též Kralická. Nový Zákon je v tomto souboru starší překlad Blahoslavův, vyšlý po prvé r. 1564, Starý Zákon pak byl několika učenými Českými bratřími přeložen nově. Kralická bible, po stránce teologické plod neúmoraé píle, dokonalé exegetické a hermeneutické průpravy překladatelské, jedno našich nejrozsáhlejších slovesných děl, je náš největší jazykový skvost v starší době. Skvost co do mistrného překladatelského umění, co do všestranné a hluboké znalosti českého jazyka.

 

Kraličtí překladatelé vytvořili slovesné dílo v plném smyslu klasické, v kterém oslnivě vystupuje svrchovaná výrazová vyspělost spisovné češtiny, plná úkonnost jejích bohatých výrazových prostředků a přitom nehledaná prostota a jednoduchost Je jisto, že spisovná čeština dosáhla obecně v té době, zvané veleslavínská, vysokého stupně svého vývoje, ale nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že Kralická bible znamená vyvrcholení, dovršení tohoto vývoje, a to nejen svým vnějším rozsahem, nýbrž i svou vnitřní jazykovou náplní, dokonalostí svého výraziva, úzkostlivou péčí a mistrovskou dovedností překladatelů, v jeho užívání. Spisovná čeština si vytvořila během svého předcházejícího vývoje bohatou a ve značné míře úkonnou zásobu výrazových prostředků, ale bylo potřebí opravdových znalců a tvůrců, kteří by tohoto staviva dovedli použít při budování velkého slovesného díla.

 

Význam Kralické bible není jen v jazykovém bohatství a v jazykové dokonalosti, nýbrž i v tom, že jako dílo mimořádné publicity šířilo znalost spisovné mluvy mezi nejširšími vrstvami našeho národa. Sotva která jiná kniha měla tak pronikavý vliv na obecné rozšíření znalostí spisovného jazyka. To je svrchovaně blahodárný zásah do vývoje spisovné češtiny. V dobách nejprudší náboženské protireformace byla Kralická bible skoro jedinou knihou u nekatolíků a tím udržovatelkou tradice spisovného jazyka. Je to tím důležitější, že spisovná čeština po bitvě bělohorské byla silně v svém užívání omezena a že v tendenčním písemnictví určeném pro lid měla většinou úroveň velmi nízkou.

 

Z toho obojího vyplývá další význam Kralické bible pro spisovnou češtinu, a to pro její ustálení v oblasti slovníkové a mluvnické. Jazyk Kralické bible se stal kánonem, který se vydatně uplatňoval v dalším vývoji spisovné češtiny, na dlouhou dobu se stal osou jejího vývoje. Tento vliv Kralické bible se zřetelně projevil mimo jiné tím, že z ní v nemalé míře čerpala katolická bible Svatováclavská ve vydáních za století 18. a na počátku století 19. Na Slovensku byl jazyk Kralické bible, zvaný bibličtina, až do vytvoření spisovné slovenštiny jedním z nejdůležitějších pojítek jednoty spisovného jazyka.

 

Jazyk Kralické bible nejenže přešel přímo a skrze Svatováclavskou bibli nepřímo do novočeského usu spisovného, nýbrž stal se v době obrozenecké do značné míry základem normy kodifikované v mluvnici a ve slovníku. Klasická jazyková dokonalost Kralické bible je tak přitažlivá, že k ní jako k pramenu sahali někteří slovesní umělci novodobí. Připomínám z nedávné doby tragicky zesnulého Vladimíra Vančuru, v jehož mistrných Obrazech z dějin národa českého je vliv Kralické bible zcela nepochybný4).

 

4. Obdobný význam jako Kralická bible, arciť ne v takové míře, má pro rozšíření spisovné češtiny v širších vrstvách národních a pro udržení její tradice Moravan J. A. Komenský, posledni biskup Jednoty bratrské. Jeho některé menší spisky o Jednotě a Labyrint náležely vedle Kralické bible k nejoblíbenější četbě našich nekatolíků. Kromě toho měl a má Komenský svými českými pedagogickými spisy nemalý vliv na odborný jazyk v oblasti pedagogiky a didaktiky.

 

4) Viz v mé stati ve Slově a slovesnosti VI (1940), 149–150.

 

5. Do vývoje spisovné češtiny zasáhl význačné v první polovici 19. století další Moravan – František Palacký. Zasáhl do něho jednak jako teoretik, jednak jako tvůrčí praktik.

 

První zásah se týkal pokusu Fr. Dominika Trnky, rodilého Čecha usazeného na Moravě, zavésti do spisovné češtiny některé novoty, zejména nepřehlasované a a u ve skloňovaných tvarech jako duša, dušám, dušu, učitela, piju, pijou. Nešlo vlastně o moravský jazykový separatismus, nýbrž o úpravu spisovné češtiny podle zásad libozvučnosti, které uplatňoval již předtím básník Jan Kollár. Trnka zaváděl moravismy ne proto, že to jsou moravismy, nýbrž podle jeho mínění vhodné prostředky ke zvýšení libozvučnosti. Palacký odmítl r. 1832 Trnkovy novoty statí v Musejníku, zdůrazniv, že je spisovná čeština v své mluvnické struktuře hotova a nelze ji měniti podle zásad libozvučnosti.

 

Palackého zákrok byl velmi účinný jednak pro všeobecnou autoritu, kterou Palacký měl, jednak pro jeho moravanství. V Čechách se Trnkovy snahy chápaly za moravský separatismus, takže bylo velmi závažné, ozval-li se proti nim Moravan. Autorita Palackého byla tak silná, že se ani pozdější obdobné snahy na Moravě o strukturní změny ve spisovno češtině nesetkaly s obecným úspěchem. Šlo zejména o reformy Vincence Ziaka, rovněž rodilého Čecha na Moravě působivšího.

 

Palacký se tak velmi zasloužil o potlačení snah, které rušivé zasahovaly do vývoje spisovné češtiny v té době, kdy jí bylo svrchovaně potřebí nerušeného pokračování na základech položených za raného obrození.

 

Význam Palackého jako tvůrčího praktika pro spisovnou češtinu záleží v tom, že svými spisy, zejména »Dějinami národu českého«, vytvořil velmi bohatý individuální soubor jazykových prostředků, který jasně dokázal značnou výrazovou schopnost nové spisovné češtiny a naznačil možnosti jejího dalšího vývoje. Nová spisovná čeština vyrostla sice ze staršího jazyka, ale pobělohorské zastavení jeho rozkvětu v století 16. a na počátku století 17. projevilo se na sklonku století 18. a na počátku století 19. citelnými mezerami v jeho struktuře i v slovní zásobě. Bylo proto potřebí mnohé práce k tomu, aby mohla nová spisovná mluva hovět stále rostoucím výrazovým požadavkům, plynoucím ze snahy pěstovati všecky obory duchovní i hmotné kultury národním jazykem.

 

Vedle mluvnické a slovníkové kodifikace, vedle tvoření nových výrazových prostředků byla proto žádoucí větší slovesná díla, která jsou vždy zkušebním kamenem výrazové schopnosti spisovné mluvy. Dějiny Palackého v této zkoušce obstály skvěle. Soubor jejich výrazových prostředků, třebas do značné míry založený archaisticky, v duchu Kralické bible, a individuálně, byl svou obsáhlostí, vnitřní jednotností a klasickou výrazivostí nejen konkrétním přesvědčivým důkazem značné vyspělosti spisovně češtiny, nýbrž i příkladem, který lákal k napodobení a působil tak účinně na další rozvoj spisovného jazyka. Přispěla k tomu nemalou měrou též značná publicita slovesné tvorby Palackého, zejména jeho Dějin.

 

6. V jiném smyslu má význam pro vývoj spisovné češtiny v druhé polovici 19. století Moravan Fr. Bartoš. Předně význam nikoli přímý, nýbrž jen nepřímý, a to pro vědecké poznání celého českého jazyka, českého jazyka národního. Bartoš přispěl k tomuto poznání ne jako tvůrčí teoretik, nýbrž jako popisovatel moravských a slezských lidových nářečí, jako autor dvojdílné »Dialektologie moravské«, vyšlé v r. 1886 a 1895, a autor »Dialektického slovníku moravského« z r. 1906.

 

Těmito dvěma pracemi, ke kterým nebyla tehdy a nadlouho ani potom obdoba pro nářečí v Čechách, poskytl Bartoš vítanou látku geniálnímu tvůrci »Historické mluvnice české« Čechovi Janu Gebauerovi pro vylíčení vývoje českého národního jazyka od nejstarších dob až do konce 19. století. Poznání novodobého nářečního stavu moravského a slezského a jeho srovnání vzájemného i srovnání s nářečími v Čechách a se stavem na Slovensku vydatně osvětluje vývoj celého českého jazyka též v dobách starších. A dějiny národního jazyka českého mají nemalý význam pro poznání jazyka spisovného, který je strukturním útvarem celého českého jazyka. To se projevilo zřetelně tím, že Gebauer využil své znalosti dějin celého českého jazyka v své mluvnici spisovné češtiny, k jejímuž normování a ustálení na dlouhou dobu značně přispěl. I tento vzdálený podíl Fr. Bartoše na vývoji spisovné češtiny zasluhuje povšimnutí.

 

Za druhé jde o Bartošovu přímou účast ve vývoji spisovno češtiny, a to jaku autora »Skladby jazyka českého« a »Rukověti správné češtiny«. Bartoš měl nepochybně v své době vliv na normu spisovné češtiny, na její kodifikaci, ale do značné míry ne příliš šťastný a bohudíky jen dočasný. To vyplynulo z jeho nemírného archaisování v duchu veleslavínského jazyka 16. století a z jeho nedosti správného pojetí poměru spisovného jazyka k. lidovým nářečím, zejména moravským, z nedostatku vědomí o autonomní povaze spisovného jazyka proti lidovým nářečím, vyplývající z jeho kulturního poslání a z osobitého vývoje strukturního s ním souvisícího.

 

7. K těmto dvěma novodobým Moravanům v užším smyslu se řadí Moravan ve smyslu širším, Slezan Antonín Vašek, rodák opavský, otec národního umělce Petra Bezruce, a to spiskem »Filologický důkaz, že R K a Z a též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Vácslava Hanky« z r. 1879. Je to v dějinách boje proti domnělým starobylým památkám jedno z nejvýznamnějších děl, první konkrétní útok na R K, který se většinou pokládal za pravý, anebo proti němuž se do té doby vyslovovaly pochybnosti jen obecně. Je to dílo, jehož důkaz padělaností je založen na hluboké znalosti dějin českého jazyka v té době podivuhodné, a proto důkaz zcela přesvědčivý.

 

Tímto dílem se A. Vašek trvale zapsal do kulturních dějin našeho národa, neboť padělané rukopisy jsou kalným pramenem našeho kulturního vývoje, pramenem, kterému část našeho národa neprávem věřila a přikládala velký význam. A zapsal se jako významný činitel i do dějin českého jazyka, protože padělané památky skreslují též vývoj jeho a protože je poznání starého jazyka důležité pro poznání jazyka spisovného a tím pro uvědomělé jeho normování.

 

8. Mluvím-li o účasti Moravy na vzniku spisovné češtiny z lůna církevní slovanštiny, nechci tím říci, že byli příslušní činitelé veskrze rodilými Moravany. Je sice velmi pravděpodobné, že většina našich literátů, užívajících ve Velké Moravě církevní slovanštiny, byla původu moravského, ale nelze vylučovat možnost, že byli mezi nimi též rodáci z Čech, ze Slezska nebo ze Slovenska. Moravou rozumím přitom moravské kulturní prostředí beze zření k původu jeho jednotlivých činitelů. Právě tak, mluvíme-li o vývoji církevněslovanského písemnictví v Čechách, přeneseného tam z Moravy, lze to chápati jen jako zeměpisné určení kulturního a literárního ohniska, neboť je zcela nepochybné, že mezi prvními pěstiteli církevněslovanského písemnictví v Čechách byli též vypuzení žáci Metodějovi, z velké části zajisté Moravané. Právě tak, mluvíme-li o kulturním středisku pražském v pozdějších vývojových obdobích, je třeba si uvědomiti, že v jeho osobním složení nebyli zastoupeni jen rodilí Pražané. Připomeňme si Prahu z doby obrození: Dobrovský a Jungmann Čechové – Palacký Moravan – Šafařík Slovák a pod.

 

V témž smyslu jde o podíl Moravy, t. j. moravského kulturního prostředí, při trojici slovesných děl vyšlých v Náměšti a v Prostějově. To jasně viděti z té okolností, že je ze tří autorů první české mluvnice vyšlé v Náměšti jeden Moravan, Beneš Optát z Telče, a dva Čechové, Petr Gzel, rodilý Pražan, a Václav Filomates, rodák z Jindřichova Hradce. Optát je sám autorem Isogogica, autory prvního slabikáře, prostějovského, pak neznáme, ač je velmi pravděpodobné, že k nim náleží Moravan Jan Blahoslav. Připadá tedy Moravanům dosti značný podíl na oněch třech dílech, ale úhrnem tu jde o spolupráci Moravanů s Čechy a možná i se Slezany a se Slováky, velmi příznačnou pro celý náš kulturní vývoj. Jak to napsal Palacký r. 1832 v Musejníku: »Čeština dosáhla vrcholu vývoje za 16. století a tento stav je rozhodující neboť při něm spolupracovali Čechové, Moravané i Slováci.«

 

Čistě moravské je jen prostředí, v kterém se tato spolupráce dála. Není nejmenší pochyby o tom, že je existence takového prostředí v kulturním vývoji činitel velmi důležitý, protože kulturní činnost buď vůbec umožňuje nebo aspoň podporuje.

 

Tak je tomu též při Kralické bibli, spjaté s českobratrským duchovním ohniskem v Evančicích a pak v Kralicích, kam byla přenesena evančická tiskárna, z které vyšel předtím, r. 1564, mimo jiné Evančický kancionál. Neznáme původ většiny tvůrců Kralické bible, víme jen, že je Jiří Strejc, překladatel žaltáře, Moravan, rodák ze Zábřeha; že je rodilý Moravan, a to Přerovan, Jan Blahoslav, překladatel Nového Zákona; a že je Mikuláš Albrecht z Kaménka rodilý Slezan.

 

Toto českobratrské moravské kulturní středisko je svrchovaně důležité proto, že mělo již v době vzniku Kralické bible tradici, která vůbec tak rozsáhlé dílo slovesné umožnila, vytvořila podmínky pro jeho zrod.

 

Komenský, Palacký, Bartoš a Vašek působili rovněž v jistém moravském prostředí, ale zasáhli do vývoje spisovného jazyka jako jednotlivci svou individualní činností, která se v jejich prostředí zcela zřetelne rýsuje.

 

Hodnotíme-li účast Moravy ve vývoji spisovného jazyka obojím směrem, můžeme právem říci, že je pozoruhodná. Na Moravě se vytvořilo kulturní prostředí církevněslovanské, z kterého ústrojně vyrostla spisovná čeština. Morava jí dala do vínku náboženské a církevní názvosloví, v té době svrchovaně důležité, Morava nebo Moravané účinně zasahovali do jejího dalšího vývoje. Nejvýznamnějsi je to, že se Kralická bible stala spojovacím mostem mezi spisovnou čestinou starší a novou.

 

Máme-li na paměti, že je spisovný jazyk podstatnou složkou kultury, jejím nástrojem, lze tuto pozoruhodnou účast Moravv rozšířiti na náš celý kulturní vývoj.

 


 

 


 

 


 

 


 

 

JAROSLAV DŘÍMAL:

 


 

 

MORAVA VE VNITŘNÍ POLITICE ČESKÉHO STÁTU

 


 

 

Podati stručný přehled postavení Moravy ve vnitřní politice starého českého státu je úkol značně obtížný, neboť nutí vybírati z nepřehledné řady událostí jenom ty nejdůležitější a dovoluje dotknouti se jenom letmo těch jevů, které nelze pominout. Proto můj výklad nemůže látku zcela vyčerpati a musí se spokojiti s heslovými náznaky toho, co je třeba říci. Tento výklad by nebyl úplný, kdyby se nepočal v druhé polovici 9. století v dobách, kdy západní německý soused Slovanů sahal dychtivou rukou po rozsáhlých slovanských územích, aby je pod záminkou šíření křesťanství podřídil svému vedení a aby je v pozdějším vývoji připravil o všechny atributy národa. Tehdy se na Moravě utvořil mocný státní celek moravských Slovanů, který překonal oslabující kmenový partikularismus, zaujal kromě dnešní Moravy i část nynějších Rakous a Slovensko, časem se rozšířil i na jiné kraje a vzal na sebe za vedení Mojmíra a Rostislava obtížnou, ale vysoce záslužnou úlohu čeliti germánskému náporu na naše země, tedy čeliti náporu, jehož zdar nesl s sebou naši neodvratnou záhubu.

 

Rostislav správně postřehl, že na straně jeho německých odpůrců se snoubí strašná moc těsného společenství kříže a meče, a rozhodl se klásti odpor stejnými zbraněmi. Meče mu poskytly branné síly Moravanů, pro kříž poslal do dalekého Cařihradu a dal jej donésti na moravské úrodné roviny soluňskýmí bratřími Konstantinem a Metodějem. Z jejich rukou přijali Moravané křest i vlastní písmo a připojili tak k zásluze o vybudování tolik potřebného státního organismu také čest, že v jejich středu byly položeny základy k české i slovanské vzdělanosti a písemnictví. A nepřestali na tom. V těžkých a proměnlivých bojích a sporech s Němci dosáhli toho, že misionářské úsilí Konstantina a Metoděje bylo váženo až v dalekém Římě před samým náměstkem Kristovým a našlo před jeho očima tolik milosti, že oba věrověstové bylí ozdobeni vysokou hodností biskupskou. Konstantin hledal a našel klid v římském klášteře, přijav jméno Cyril, Metoděj se vrátil s arcibiskupskou berlou na Moravu a stal se nositelem její nezávislosti na arcibiskupech salzburských. Morava se stala první slovanskou zemí, která se mohla chlubiti samostatnou organisací církevní.

 

Zrada Svatoplukova na Rostislavovi spáchaná otřásla poněkud slibným vývojem, ale nezastavila ho. Neboť když Svatopluk vystřídal Rostislava ve vládě, převzal státně politické aspirace svého zrazeného strýce. Nemaje však pochopení pro církevně politické snahy Metodějovy, podporoval proti němu k nesmírné vlastní škodě latinskou liturgii. Přes tuto nepřízeň se zdařilo Metodějovi pokřtíti českého knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu a zasíti tak v Čechách moravské sémě, z něhož vzešly první kulturní květy v počátcích českého státu, provázené pokřestěním Čech i náběhy české státní organisace.

 

Ani po smrti Metodějově nevzala církevní organisace moravská za své. Jeho slovanští žáci byli sice rozptýleni po jiných zemích slovanských, ale Moravané žádali po jejich latinských nástupcích udržení diecése, a když biskup Wiching odešel v těžkých chvílích Moravy se znamením zrádce na čele k svým německým krajanům, hledali v Římě za něho náhradu. Na této linii vytrvala říše Velkomoravská v posledních letech Svatoplukových i za bouřlivých dob vlády Mojmíra II., než ji r. 906 rozdupala kopyta sveřepých jezdců divokého maďarského kmene.

 

Po půl století neslyšíme potom o Moravě nic. Ale její státně a církevně politické zkušenosti stály u kolébky nového slovanského státního organismu v Čechách, který pod žezlem vladařů z rodu Přemyslova převzal úkol rozmetané Velké Moravy. Bez nastřádání těch státně a církevně politických poznatků by bylo zrození českého státu mnohem těžší, nebezpečnější a zdlouhavější. Proto nechybíme, když náležitě zdůrazníme význam Velkomoravské říše při organisaci nového státu se středem v Praze a když připomeneme, že bylo jenom činem dějinného vděku, když tento stát po překonání prvních potíží osvobodil z maďarského jha po r. 955 za Boleslava I. aspoň část bývalé Moravy s Povážím a připojil ji k Čechám.

 

Toto připojení znamenitě upevnilo moc českého státu a umožnilo v druhé polovici 10. století Boleslavovi I. a Boleslavovi II. jejich velké dílo národohospodářské, provázené důležitou úpravou řádů obchodních, jejímž nejpatrnějším výrazem bylo ražení vlastních českých peněz. Při obchodu českého státu s Byzancí měla Morava významné a exponované postavení. Reminiscence na velkomoravskou organisaci církevní daly konkrétní podobu a poskytly vzor mocenské potřebě Boleslava I. vytrhnouti český stát z pravomoci biskupů řezenských založením samostatného biskupství. Za Boleslava I. nebyla ještě situace zralá pro takové řešení. Za jeho nástupce Boleslava II. se plán podařil a r. 973 bylo zřízeno pražské biskupství. Tradice velkomoravská došla přitom výrazného ohlasu skutečností, že hned první biskup Sas Dětmar měl na Moravě slovanského pomocníka Vracena.

 

Oslabení českého státu na počátku I I. věku vedlo k dočasné ztrátě Moravy ve prospěch Polska, odčiněné r. 1017 kněžicem Břetislavem. To, co Břetislav z Moravy dobyl, neobsahovalo všechny kraje, jež patřily k říši obou Boleslavů. Břetislavovi se zdařilo připojiti k Českému státu jenom dnešní Moravu, zvětšenou na severu o Holasovicko a Hradecko, to je o pozdější Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko, a na jihu o území Dolních Rakous až po řeku Kampu. Území Dolních Rakous bylo ztraceno ve prospěch vévodů rakouských hned r. 1041 při míru v Rezně, Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko zůstaly při Moravě trvale. Slovensko však musilo býti po těžkých bojích ponecháno v rukou Maďarů. Toto zmenšení moravského území mělo za následek, že se vedle Čechů z původního jednotného národa vyvíjeli v jiném státě Slováci. Co znamená tato skutečnost, způsobená rozdělením moravského teritoria, netřeba snad zdůrazňovati. Cítíme to všichni víc než dokonale až dosud.

 

Morava byla ovládána po svém připojení k českému státu jedním panovníkem a Čechy i Morava byly obývány jedním národem. Ale přece nebyl z Čech a z Moravy vytvořen jeden správní celek. Silná tradice vlastní zvláštní správy, tradice starší, než byl sám český stát, a patrimonijní názor na tento stát způsobily, že se hned od r. 1017 ostře vyhranil územní dualismus český a moravský. Projevil se tak, že při společné moci státní stály vedle sebe zvláštní správní jednotka pro Čechy a zvláštní správní jednotka pro Moravu. Hned r. 1017 byly položeny základy pro vývoj země české a pro vývoj země moravské, ke které jak jsem již řekl, patřilo též Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko.

 

Třeba ovšem připomenouti, že potřeba zaopatřiti vedlejší linie Přemyslovců způsobila v druhé polovici I I. století rozdělení původně jednotné Moravy na úděl brněnský, olomoucký a znojemský. Časem se k nim připojily i úděly jiné. To vedlo k vývoji několika administrativních a soudních středisk, které se po bohatých a složitých osudech koncentrovaly ve dvou ohniscích zemské správy v Brně a v Olomouci. Dlužno hned poznamenati, že právě zmíněné dělení Moravy v ničem neporušilo atributy jejího zvláštního správního území. Právě naopak, jeho organisace byla zdůrazněna a doplněna na církevním poli zřízením biskupství olomouckého r. 1063, které se hned počalo hlásiti k dědictví staré a slavné minulosti moravské. A když se král Vladislav pokusil sáhnout na zvláštní územní správu moravskou, projevila se za jeho nástupce Soběslava II. r. 1174 na sněmu v Brně tak prudká reakce proti Vladislavově pokusu, že bylo všem rázem patrno, jak je neproveditelný.

 

Zvláštní správní území moravské v ničem neohrožovalo jednotu českého státu. To zůstalo vyhrazeno teprve vášnivým sporům o trůn mezi Přemyslovci a německé zlobě, které vynesly Moravě r. 1182 postavení markrabství. Morava neměla pro příště podléhati českému panovníkovi a neměla býti integrující součástí českého státu, nýbrž měla býti přímo podřízena svaté říši římské, český stát se octl v nebezpečí, že bude roztržen na dvě části. Bylo zásluhou knížete Bedřicha, že přinutil prostřednictvím svého bratra Přemysla tehdejšího údělného knížete moravského Konráda Otu, aby se r. 1186 vzdal přímé svrchovanosti římské říše, aby uznal příslušnost Moravy k českému státu a aby si ponechal pouhý titul markraběte. A když se potom stal r. 1189 Konrád Ota sám knížetem pražským, byly odstraněny i poslední následky pochybného povýšení Moravy. Země přitom ukázala plné pochopení pro státní jednotu, ale podržela si v plném rozsahu svou územní správu. V duchu státní jednoty pří zachování územní správy moravské byla nesena i dohoda mezi Přemyslem I. a jeho bratrem Vladislavem r. 1197, která ukončila divoké spory Přemyslovců o trůn a dala přitom jasný výraz správní svébytnosti moravské.

 

Jak jsem se již zmínil, správní jednotka moravská nikterak nerušila jednotu českého státu. Spíše ji svou ustáleností znamenité podporovala a měla svůj patřičný podíl na úspěších českého státního organismu. Lze postřehnouti moravskou podporu při získání prvého královského titulu r. 1085 za Vratislava, při nabytí královského titulu r. 1158 za Vladislava i při konečném povýšení Čech na království za Přemysla I. Přitom nevadilo, že německý král Filip Švábský r. 1203 udělil Čechy a Moravu v léno Děpoltovi z mladší linie Přemyslovců, neboť protiprávní akt Filipův nedošel ohlasu a Děpoltovici musili nastoupit bludnou pouť vyhnanců, pro které nebylo návratu.

 

Morava zůstala pevným sloupem české politiky a byla mostem, po němž poslední Přemyslovci nastoupili cestu za zvětšením státního území. Z povolanějších úst zde bude vyloženo, jak význačná úloha přitom Moravě připadla. Proto se omezím jenom na připomínku, že samostatná správní organisace Moravy způsobila, že Moravané byli mnohem zdrženlivější ve své nechuti vůči jistým počinům Přemysla II. než Čechové. Z té příčiny v době rozhodujícího zápasu Přemysla s Rudolfem Habsburským následovali zlatého a železného krále na osudné Moravské pole v poměrně větším počtu než Čechové a v souhlase s tím zaplatili u Suchých Krut na den sv. Rufa 26. srpna r. 1278 v rozhodném zápase o český stát i daleko větší daň krve. A když po pádu Přemysla vztahoval Rudolf Habsburský po Moravě chtivé ruce, dovedli Moravané brániti proti hrabivému Habsburkovi svou správní jednotu stejně houževnatě, jako dovedli zdůrazňovati jednotu českého státu.

 

Stejnou linii politickou zachovali Moravané po vymření Přemyslovců r. 1306. Odpírali úspěšně snahám Fridricha, mladšího syna krále Albrechta, o získání země a položili svou zemskou individualitu na váhu v .boji proti Habsburkům, v němž pro svou zeměpisnou polohu byli první na ráně. Jejich obětavost ulehčila postavení Čechů a byla v neposlední řadě jednou z příčin, že v Praze mohli celkem svobodně jednati o tom, kdo se má uvázati v přemyslovské dědictví.

 

Když bylo s konečnou platností rozhodnuto, že je s rukou Elišky zdědí Jan Lucemburský, přijel Jan r. 1311 na Moravu a přijal nad ní vládu, uznávaje výslovné její zemskou svébytnost. Jeho příklad byl následován všemi jeho nástupci až do Bílé hory. Všichni králové čeští, ať to byl i Karel ÍV., Václav IV. a Zikmund, či Albrecht a Ladislav Pohrobek, nebo Jiří z Poděbrad, Vladislav a Ludvík Jagellovci, Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II. a Matyáš, ujímali se panství nad Moravou na Moravě samé, a přejímajíce od Moravanů slib poslušnosti, potvrzovali slavnostním majestátem zemská privilegia, jejichž podstatnou součástí bylo uznání správní a soudní jednotky moravské.

 

Trvání této jednotky neohrozila skutečnost, že Přemysl II. udělil r. 1269 v léno svému levobočkovi Mikuláši část Moravy, jejíž jádro tvořilo Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko. Po jistém kolísání dostali potomci Mikulášovi r. 1318 tento úděl definitivně, zvětšili ho o Ratibořsko, a r. 1356 se o něj počali děliti tak, že časem z území původně moravského vzniklo knížetství opavské a krnovské a podíl hlubčický a bruntálský. V těch knížetstvích a podílech vládli Mikulášovi potomci s jistými výjimkami až do polovice 15. století. R. 1458 prodali Opavsko Jiřímu z Poděbrad pro syna Jiříkova Viktorina. Viktorin byl donucen postoupiti je uherskému králi Matyáši Korvinovi, po němž je r. 1491 zdědil levoboček Matyášův Jan. Od Jana získal r. 1501 Opavsko král Vladislav a od té doby zůstalo v držení králů českých, inklinujíc stále k Moravě, přes to, že Karel IV. r. 1348 a r. 1349 uznal, že Opavsko je přímo podřízeno české koruně. Tak se Opavsko stále přes svou vlastní správu počítalo k Moravě a teprve r. 1613, když bylo uděleno v léno Karlu z Lichtenštejna, počalo se přikláněti k Slezsku. Krnovsko mělo pestřejší osudy než Opavsko, Vladislav II. je r. 1493 udělil v léno kancléři království českého Janovi ze Šelenberka. Syn Janův Jiří je r. 1506 definitivně získal a r. 1523 je prodal markraběti braniborsko-ansbašskému Jiřímu z Hohenzollern. Nástupcům markraběte bylo Krnovsko po bitvě bělohorské zkonfiskováno a r. 1622 bylo dáno Karlu z Lichtenštejna. Lichtenštejn soustředil tak ve svých rukou Opavsko i Krnovsko a za jeho vlády se počala obě knížetství výrazně hlásiti k Slezsku. Tento proces se urychlil v dobách války třicetileté, ale teprve r. 1659 se Opavsko i Krnovsko definitivně odtrhly od Moravy a připojily se k Slezsku.

 

Druhé zmenšení moravského teritoria vyplynulo ze zvláštního postavení olomouckého biskupství a má své kořeny rovněž v době Přemysla II. Tehdy velký kolonisátor biskup Bruno ze Schauenburka počal organisovati rozsáhlé stolní a manské statky olomouckého biskupství jako samostatný celek. Brunonovi nástupci dosáhli r. 1348 a 1349 olomoucký biskup je bezprostředné podřízen českému králi a ne moravskému markraběti, čili že statky olomouckého biskupství nepatří k Moravě. Pro ty statky byl příslušný zvláštní manský soud olomouckého biskupství, který byl po dlouhém vývoji zajištěn r. 1531 smlouvou biskupa s moravskými stavy a potvrzením Rudolfa II. z r. 1596 a trval až do polovice 19. století. Teprve po pádu feudálních řádů r. 1848 se vrátily statky moravského metropolity do lůna země moravské, z níž kdysi vyšly.

 

Štěpení původního moravského území zmenšilo sice Moravu teritoriálně, ale neoslabilo její postavení právní. Právě naopak, v té době, kdy to štěpení nastávalo, bylo postavení Moravy velmi posíleno tím, že byla r. 1349 udělena v léno bratru Karla IV. Janovi, jehož potomci drželi Moravu až do r. 1411. V polovici 14. století byla též reorganisována politická a soudní správa Moravy ve dvou střediscích; jedno bylo v Brně, druhé v Olomouci, a jejich vznik soustředil, zlepšil a nesmírně posílil moravskou zemskou správu.

 

Není proto divu, že právě na Moravě r. 1353 uzrál více než stoletý vývoj městského práva a že právě na brněnské půdě byl tehdy sestaven slavný právní sborník písaře Jana. Janův sborník byl v Jihlavě zkrácen na 287 článků a rozšířil se nejen na Moravě, nýbrž i v Čechách, zejména v Praze a v Kutné Hoře. R. 1468 byl Vítem Tasovským přeložen do češtiny a stal se základním pramenem pro Knihy práv městských Brikcího ze Zlicka, vydané r. 1536, a pro Práva městská království českého od Kristiána z Koldína, vytištěná r. 1579. Dílo Brikcího a zejména Koldínovo sloužilo pak našim městům až do publikování moderního občanského zákoníka r. 1811. Lze tedy tvrditi, že při formování právního života našich měst správní a soudní individualita moravská objímala nejen území markrabství, nýbrž že se pronikavé uplatnila i za jeho hranicemi v celém českem státě.

 

Toto uplatnění nebylo státu na škodu, nýbrž přineslo mu hojný užitek. Stejný užitek pro český stát vyplynul ze zdůrazňování individuality Moravy za válek husitských, když císař Zikmund r. 1423 udělil Moravu v léno svému zeti. Albrechtu Rakouskému. Albrecht se pokoušel chápati toto udělení tak, že ohrožovalo jednotu českého státu, a bylo zásluhou Moravanů, že se proti Albrechtovi odhodlaně postavili. Opřeli se přitom o moravská práva zemská a posilováni úspěchy husitské revoluce, neváhali podstoupiti tvrdý boj, v němž sami a bez pomoci čelili křížovému útoku sveřepých tlup divokých Uhrů Zikmundových a loupeživých sborů rakouských knechtů Albrechtových. Nepodařilo se jim sice vytrhnouti se z moci Albrechtovy, ale zato Albrechta přinutili přijmouti jejich stanovisko, že Moravu drží jako léno koruny české. Tím byl ulomen nejostřejší hrot akutního nebezpečí, že český stát bude roztržen na několik částí, a zdůraznění moravské zemské jednoty upravilo tak cestu k sjednocení českého státu hned, jakmile byl r. 1436 Zikmund uznán českým králem a jakmile rok potom Albrecht dosedl na český trůn. A byla to opět moravská individualita, která našla cestu k jednotě českého státu po brzké Albrechtově smrti a setrvala v ní až do památné listiny krále Jiřího z 13. ledna r. 1464, kterou Jiří tuto jednotu slavnostně potvrdil.

 

Nebylo vinou Moravy, že se za hrozného boje Jiřího o kalich a korunu přes svůj statečný odpor dostala mírem r. 1478 do moci uherského krále Matyáše. Zemská organisace moravská umožnila tehdy Moravanům, že za vedení Viktorina z Poděbrad a Ctibora Tovačovského z Cimburka nasadili po boku Jiřího vše na zdolání těžkých dob. Když zlý osud přes všechno úsilí tomu chtěl, že český stát byl fakticky na čas roztržen, byla zemská organisace moravská strážcem právního trvání státní jednoty, takže se po smrti Matyášově r. 1490 mohla Morava vrátiti opět k české koruně. Zůstala u ní až do r. 1608, kdy v předvečer války třicetileté byla mírem libeňským postoupena arciknížeti Matyášovi. Po třech letech byla však opět spojena s Čechami a nebyla od nich již nikdy odloučena.

 

Při volbě Ferdinanda Habsburského 23. října r. 1526 se dožadovali stavové moravští účasti na volbě, jak měli na to právo. Když stavové čeští právo Moravy neuznali, odpověděl na to moravský sněm uznáním dědických nároků manželky Ferdinandovy Anny. Tím porušili Moravané linii společného postupu všech korunních zemí a dali Ferdinandovi do rukou nebezpečnou zbraň. Z této výtky nelze je očistiti. Stejně však nelze zamlčeti, že moravský krok byl vyvolán protiprávním postupem českých stavů při volbě a že nebyl ničím jiným než potvrzením starého přísloví, že hřích plodí hřích. Ostatně stavové čeští se dostali po nezdařeném a do značné míry lehkovážném odboji r. 1547 do stejné situace, do níž upadla hned po Ferdinandově volbě Morava.

 

Za vlády Ferdinanda I. nabyla velkého významu česká kancelář. Česká kancelář se stala z původního expedičního orgánu, v jehož čele stál od 13. století probošt vyšehradský, složitým vývojem orgánem správním, který od dob Vladislava II. řídil pán, zvaný nejvyšší kancléř. Působnost kanceláře se vztahovala na všechny země koruny české a její postavení velmi posílilo ustanovení volebního sněmu z r. 1526, že králové .čeští nesmějí vydávati majestáty a potvrzení do zemí koruny České jinak než z České kanceláře. Tím usnesením bylo podtrženo, že česká kancelř jest ústřední správní institucí pro všechny korunní země, tedy i pro Moravu, Tento charakter si pak česká kancelář uchovala až do svého zrušení za Marie Terezie a stala se v dobách pobělohorských nositelem jednoty a zvláštního postavení českého státu uprostřed zemí, kterými Habsburkové tehdy vládli. V ničem se však nedotkla zemské správy moravské.

 

Finanční záležitosti zeměpánovy obstaráv

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře