MORAVSKÝ JAZYK – ANO ČI NE?

19. květen 2012 | 23.16 |

Dalsi dobry, prevzaty text, autor Rostislav S.

V obecném povědomí obyvatel Moravy (kteří se navíc stejně ve velké většině považují zcela samozřejmě za Čechy) je pojem moravština buď naprosto neznámý nebo (častěji) se jím prostě míní některé z moravských nářečí, aniž má kdo na mysli, že nejde o češtinu. V úzkém kroužku lidí, kteří Moravu vidí jinak než většina ostatních, je ovšem moravština slovo běžně používané. Pro ně je moravština naprostou samozřejmostí, jazykem, který se staví po bok jazyka českého a rovnoprávně zařazuje do skupiny slovanských jazyků. V článku Filozofie historie pojetí národního vědomí na Moravě, otištěném v ročence Moravského národního kongresu 1993/94 je moravský jazyk ještě zmiňován poměrně opatrně, jen se konstatuje, že takové pojmenování se v historii používalo (ještě v roce 1848 se zemský sněm usnesl, aby se moravský jazyk zavedl do škol, úřadů a kostelů), že Jednota bratrská měla zásadní podíl na vytvoření novodobého spisovného českého jazyka se značným uplatněním prvků moravského jazykového úzu (takže podle autorova názoru pojem moravský jazyk nebyl zase tak bezdůvodný), jinak autor uvádí, že v 19. století v Čechách poukazovali, že český jazyk je vlastně jazykem moravským, existenci spisu Hlasové o potřebě jednoho spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky (vydaného r. 1846) komentuje tím, že pokud se takový společný jazyk měl teprve vytvořit, nemohl ještě existovat (nevyslovená za tímto stojí myšlenka, že tedy fakticky existovaly jazyky dva). Myslím, že právě tento článek byl nejdůležitějším zdrojem dalšího života pojmu moravština a představy o moravském jazyce v okruhu některých Moravanů a dnes je již mezi nimi existence moravštiny považována za samozřejmou. Kromě tohoto malého okruhu lidí však člověk jinde na slovo moravština nebo spojení moravský jazyk nenarazí. Celý následující text by se tedy měl blíže z jazykového hlediska, ne sebráním názorů z literatury, podívat na to, jaké z těchto dvou vidění je oprávněnější zda moravština byla (a případně ještě je) nebo nebyla nikdy (a není ani dnes). XML:NAMESPACE PREFIX = O />  
V současné době se ve světě mluví mnoha jazyky, což je naprosto očividná skutečnost. Pokud se však již má stanovit, kolik těch jazyků vlastně je, objeví se problém. Ten spočívá v tom, že nikomu není zcela jasné, co všechno se má za jazyk považovat. Většina světových jazyků totiž je příbuzná s jinými a tato příbuznost velice často vede k velké blízkosti, až takové, že jsou si bez problémů srozumitelné. Pokud si jsou blízké velmi, natolik, že jsou navzájem dobře srozumitelné, považují se za varianty jednoho jazyka, tedy za jeho nářečí. Za "základní" se pak považuje ta varianta, která se těší společenskému uznání (tzn. nejčastěji se v ní tvoří literatura, užívá se ve státní správě, v náboženství atd.

). Takto lze poměrně jednoduše rozlišit jednotlivé jazyky v Evropě, kde je dlouhá tradice spisovných jazyků. Horší je však situace v některých jiných částech světa, zvlášť tam, kde jsou lidé rozděleni na množství malých společenství (kmenů apod.) žijících vlastním životem a navíc bez vyšší jazykové kultury. Tam je již, i při zjevné příbuznosti, těžší stanovit, co je ještě varianta nějakého společného okruhu jazykových variant a co už jiný jazyk, případně varianta patřící do jiné jejich skupiny. Za této situace není divu, že odhady počtu jazyků světa kolísají ve značném rozsahu mezi třemi a šesti tisíci.

 
I přes poměrně jasnou situaci v Evropě se i v našem světadílu vyskytovaly či vyskytují pochybnosti nebo spory o samostatnosti některých jazyků. Většinou k tomu nicméně vedou a vedla hlediska mimojazyková, společenská, chceme-li, politická. Mezi oběma světovými válkami se například v Československu mluvilo o československém jazyku, a to z důvodu vytvoření dojmu většinového národa ve státě (sami Češi netvořili ani polovinu obyvatelstva a Slováci byli až třetí za Němci), až do rozpadu Jugoslávie se od konce 19. století používalo označení srbochorvatský jazyk na západním Balkánu, důvody byly asi podobné jako v případě Československa (ale na Balkánu je to více opodstatněné). V obou státech po jisté době zanikla potřeba hovořit o jednotném jazyku a českoslovenština se tak začala chápat jako čeština na jedné straně a slovenština na druhé a srbochorvatština jako srbština a chorvatština.
 
Myslím, že právě politické hledisko je to, na co se odvolávají zastánci existence moravštiny. Tvrdí, že nazývat mluvu na Moravě českými nářečími je jen druh politického nazírání a jestliže změníme politický názor, můžeme klidně mluvit o moravštině. Když se jen z politických důvodů mluvilo o českoslovenštině a přitom se jednalo o češtinu a slovenštinu, proč bychom nemohli mluvit zvlášť o češtině a zvlášť o moravštině, pokud připustíme, že mluvit o jednotné češtině je také jen politický názor? Tak to skutečně někteří dělají, ale takový postup je nesprávný. Jazykověda (pokud je to opravdu věda a ne jen papouškování něčích názorů) je na politice nezávislá, to znamená, že v jazykovědě se jazyky rozlišují mezi sebou podle vědeckých hledisek, ne politických, a jazykověda může hovořit o dvou různých jazycích, i když se je propaganda snaží vydávat za jeden, ovšem i naopak. Příkladem druhého může být moldavský jazyk. O něm se hovořilo jako o úředním jazyku Moldavské SSR za sovětských časů a úředním jazykem Moldavska je oficiálně i nyní. Přitom v žádné jazykové příručce či obsáhlejší monografii není ve výčtu románských jazyků moldavština zmíněna (leda jen v poznámce pod čarou nebo v závorce). Je to proto, že z jazykového hlediska se nejedná o nic jiného než o rumunštinu. O moldavštině hovořili komunističtí vládci (moldavštinu "zavedl" Stalin), aby zdůvodnili, proč tato část Moldávie je součástí SSSR a nikoli Rumunska (část Moldavska východně od řeky Prut Rumunsku r. 1940 sebral Stalin a vytvořil tam Moldavskou SSR a teorie o moldavském jazyku a tudíž i moldavském národu (bez jazyka nebylo ve Stalinově pojetí národa) měla sloužit jako důvod, proč to území nelze vrátit Rumunsku) a v současné době se mluví o moldavštině, aby byli uchlácholeni odpůrci opětovného připojení k Rumunsku, o což se moldavská vláda na začátku devadesátých let pokoušela. Žádné politické rozbroje ale nic nemění na skutečnosti, že samostatná moldavština z jazykového hlediska neexistuje. Pokud tedy chceme rozhodnout existenci moravštiny, musíme se na mluvu na Moravě podívat očima jazykovědy a jedině takto stanovíme, jak se věci mají.
 
Představíme-li si jazykový vývoj na Moravě na časové ose, pak nejdříve lze slova o moravštině zaznamenat na této ose v období tzv. Velké Moravy. Tehdy spatřila údajně světlo světa staromoravština. Už použité slovo údajně naznačuje, jak to vlastně doopravdy s touto staromoravštinou bylo. Ale ukažme si na konkrétních faktech, na čem lze takové posouzení založit. Obecně se jazyk, který vytvořili řečtí učenci Konstantin s Metodějem, nazývá staroslova(/ě)nština, i když ve své době se o něm mluvilo prostě jako o slovanštině (językъ slověnьskъ). Celkem je známo, že oba bratři jazyk vytvořili na základě mluvy, která byla v té době v užívání v okolí Soluně (protože ze Soluně pocházeli a tamní jazyk znali). Na Moravu tedy přinesli jazyk, který nepocházel z místních zdrojů. Ovšem praslovanština se v té době teprve rozpadala, takže jazykové rozdíly mezi jednotlivými částmi slovanského území byly malé, vesměs jen hláskové, v malé míře též již i ve slovní zásobě. Ale byly a tyto drobné rozdíly stačí k charakteristice staroslovanštiny. Například v západoslovanské oblasti zůstaly zachovány praslovanské hláskové skupiny kv, gv, na východě a jihu se změnily v cv a dzv. Ve staroslovanštině byla např. slova cvisti (kvést) nebo dzvězda. Stejně tak na východě a na části Balkánu bylo mezi retnou souhláskou a změkčující samohláskou vkladné l, které v západoslovanských jazycích nikdy nebylo. Ve staroslovanštině můžeme stav ilustrovat například slovem zemlja (staročesky zem'a). Praslovanské skupiny tj a dj se v západních jazycích vyvinuly v c a dz, zatímco staroslovanština měla št (svěšta-svíce) a ždž (meždu-mezi) (stejný stav jako v staroslovanštině je dodnes v bulharštině). Západoslovanská jako jediná skupina zachovala skupiny tl a dl, ostatní je zjednodušily na l (staroslovansky např. molitva, sělo). Nejenom na hláskosloví se ale musíme omezit. V západoslovanské oblasti je v 7. pádu jednotného čísla tzv. o-kmenových podstatných jmen (v češtině vzor pán) od počátku doložena koncovka -em, převzatá od jmen jiného skloňování, naproti tomu staroslovanština uchovává původní praslovanskou koncovku -om. Ještě jedné oblasti se dotkněme, a to slovotvorby. Jména činitelská se ve staré češtině odvozovala ve vysoké míře příponou -č (běhač, lamač, holič, ...), naproti tomu ve staroslovanštině se užívala výjimečně.
 
Ze všech těchto několika příkladů (je možné jich uvést ještě víc) je vidět, že staroslovanština neměla domov ve střední Evropě, jinak bychom těžko mohli vysvětlit, proč se v tolika jevech od středoevropské mluvy lišila. Z hláskových jevů je pak staroslovanština přímo zařaditelná jako jihoslovanský jazyk (stejné hláskosloví, jaké měla staroslovanština, má dodnes v mnohém bulharština nebo makedonština, jim je tedy staroslovanština nejblíže příbuzná). Znamená to tudíž, že na Moravu byla staroslovanština přinesena jako cizí prvek a z hlediska původu jí označení (staro)moravština nepatří. Po pádu moravského státu byla staroslovanština přenesena k jiným slovanským národům a v různých zemích do ní pronikaly jevy z místního jazyka. Proto hovoříme o tzv. redakcích staroslovanštiny (např. chorvatské, ruské atd.). Všechny národy, které staroslovanštinu používaly ve větší míře, se jí však časem zřekly pro její velkou odchylnost od lidového jazyka. Dalo by se tedy namítnout, že i na území Moravy do ní pronikaly jevy běžné v jazyce lidu Moravy a tedy alespoň z tohoto důvodu je oprávněné pojmenování moravština. Jenže tak tomu bylo jen do velmi malé míry. Morava je jediná země, kde se staroslovanština používala v době doznívající existence mnohých jejích typických rysů (např. jery, nosové samohlásky) ještě u všech Slovanů. Tudíž nebyl mezi ní a mluvou místního lidu ještě tak velký rozdíl jako v pozdějších stoletích a nebyl tak příliš důvod do ní vnášet cizorodé prvky. Nadto byla staroslovanština jazykem velmi malého okruhu vzdělaných, kteří určitě dbali na to, aby jazyk užívali pokud možno správně. Proto prvků vnesených z moravské varianty rozpadající se praslovanštiny do staroslovanštiny jistě nebylo mnoho, většinou šlo o slova církevního života, přejatá z latiny a němčiny (mьša, križь) a malý počet hláskových obměn. I z tohoto důvodu je tedy nesmyslné mluvit o (staro)moravském jazyce. Nadto se obecně nedá v té době ještě o jednotlivých slovanských jazycích mluvit, když si všichni Slovani dosud rozuměli. Koneckonců i samotné dobové pojmenování staroslovanštiny jako slovanštiny dokazuje, že se tehdy považovala prostě za jazyk Slovanů, nikoho tehdy nenapadlo jazyk nazvat moravštinou, nikdo v tom jazyku moravskost necítil.
 
Po druhé se o moravštině hovoří asi až v souvislosti se vznikem humanitní spisovné normy češtiny (bratrská čeština, údajně vlastně téměř kopie moravštiny), ale než se k tomuto období dostaneme, přece jen bude nutné projít si vývoj, především hláskový, v období mezi tím. V době po rozkladu praslovanštiny se na území Čech, Moravy a Slovenska užíval jazyk, který se od praslovanštiny lišil ještě nemnoho, především změnou nosových samohlásek za ústní a zánikem tzv. jerů (ь,ъ samohlásky ještě kratší než krátké samohlásky). Přitom je prokazatelné, že mezi Čechami a Moravou (a také Slovenskem) nebyly podstatné jazykové rozdíly. Například jedna z prvních zaznamenaných českých vět zní "Pauel dal jest Dolás (= v Dolanech, je to ves u Litoměřic) zemu bogu i suatému Ščepánu se duěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatú." Vidíme zde hláskové jevy, které jsou dnes hodnoceny jako typicky moravské – např. skupina šč místo šť (ščastný), ú místo ou (lúka), u místo i (židlu). Je tedy zřejmé, že takto původně vypadala i mluva v Čechách. Ale v následujících stoletích docházelo k vývoji, který ji od toho stavu odlišil; nápadný je zejména vývoj samohlásek.
 
Jednou z prvních změn byla přeměna předoústního a a ä na ě. V některých pozicích změna proběhla všude v Čechách i na Moravě (např. päť na pěť), kdežto na Slovensku nikoli (päť), v některých pozicích se však po různu zůstalo na Moravě původní a, především v koncových slabikách (židla, lavica atd.). K této změně došlo v průběhu 13. století. Brzo po ní následovala (ve 14. stol.) změna předoústního u na i (jutro dalo jitro). Tato změna proběhla důsledně jen v Čechách, v přechodné českomoravské oblasti také kromě koncových slabik, na zbylém území Moravy zůstal (dodnes) původní stav nezměněn. Šlo o změnu, která proběhla na celém území jak Čech, tak (v určité míře) Moravy, na sousedním Slovensku a Polsku však nikoli. Dlouhé ě se pak souběžně vyvinulo v dvojhlásku ie, také dlouhé ó se změnilo v dvojhlásku uo. Tuto změnu podstoupil jazyk v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Na Slovensku však ie a uo už zůstaly, na západ od něj však dál vývoj pokračoval, obě dvojhlásky se zúžily na jednoduchou samohlásku a na celém území češtiny vznikly í (víra) a ú (kúň) – pro srovnání: v polštině se na stejném místě jako české ie vyvinulo ia nebo ie, které je dodnes (wiara, bieda), k úžení ó na ú došlo také (stół, vyslovuje se stul). Toto proběhlo během 15. století, vzápětí došlo k dalším dvěma změnám, které byly zásadní pro rozrůznění češtiny do dnešních nářečí. Dlouhé ý se změnilo na dvojhlásku ej, dlouhé ú (ne to, které vzniklo z ó) na ou. Jsou to hláskové prvky typické pro dnešní obecnou češtinu, ale tehdy se rozšířily také na značné území Moravy, pouze východní a severovýchodní okraj zůstaly při ý (í) a ú. Zatímco v Čechách se již vývoj na tomto zastavil, na moravském území probíhal ještě dál a vyvinulo se tak z ejé (široké), z ou pak ó (široké), čímž vznikla středomoravská nářečí. Rovněž v 15. století, tentokrát na celém území Čech i Moravy, došlo k poslední změně v českých samohláskách, zúžení ie na í (bílý, míra) – naproti tomu na Slovensku ie zůstalo (biely, miera). V tomtéž a zejména následujícím (16.) století pak došlo k posledním samohláskovým změnám. První z nich bylo zúžení dlouhého é na í (mlíko), druhou přeměna dvojhlásky aj na ej (vejce). Tyto poslední změny se odehrály na stejném území, na kterém vzniklo ej a ou, to znamená východní a severovýchodní Morava opět zůstala mimo. Tím vývoj samohlásek skončil a trvá bez změny do současnosti.
 
V souhláskovém systému byl vývoj mírnější. Již během rozpadu jednotné slovanštiny se změnilo v Čechách a zároveň na Moravě původní dz na z, zatímco však na Slovensku zůstalo (medza). Praslovanské slabikotvorné r a l v některých případech zůstaly (zrno, vlna), ale v některých případech se pravidelně vyvinuly v lu (žlutý) a skupiny čr, žr v čer a žer (červený, žerď). Také tyto změny se projevily na Moravě naprosto stejně jako v Čechách, jen na východním okraji zůstalo původní slabikotvorné l (žltí) a r (žrď, ale vždy červení, černí). Nejvýznamnější změnou byl tzv. depalatalizace měkkých souhlásek (např. s'ěno > seno), která se provedla na Moravě většinou ve stejném rozsahu jako v Čechách, zvlášť viditelné je to na slabikách d'e, t'e, n'e, které ztvrdly všude kromě severovýchodu (zůstaly měkké na Slovensku). Po retných hláskách b, m, p, v depalatalizace nastala tak, že náhradou za měkkost vzniklo j a tím pádem slabiky bje, mje (> mňe), pje, vje. Na Slovensku depalatalizace těchto slabik proběhla důsledně. Ostatní souhláskové změny již nebyly tak důležité, patří mezi ně např. vznik protetického v- před slovy začínajícími na o- na území celých Čech a západní a střední Moravy nebo změna skupiny šč na šť v průběhu 15. století, která proběhla jen v Čechách.
 
Uvedený hláskový vývoj potřebuje ještě souhrnný komentář, ale teď nejprve k věci, o níž již padla zmínka, totiž o vzniku humanistické, bratrské podoby spisovné češtiny. V její souvislosti se objevují názory, že jde vlastně o spisovnou moravštinu, a to ze dvou důvodů. Tím prvním je, že lví podíl na jejím ustavení měla Jednota bratrská a ta po svém vyhnání z Čech působila na Moravě – tedy spisovná čeština z velké části vzešla z Moravy. Tím druhým a pádnějším je to, že v ní je ý (í) a é jako ve východomoravských nářečích, kdežto v Čechách je ej a í. Laická představa tedy je, že je její hlásková podoba vzata z moravského území a tudíž vypůjčená, ne-li rovnou ukradená (toto slovo jsem si nevymyslel, skutečně jsem ho v této souvislosti slyšel!). Ale tak tomu nebylo. V předchozím popisu je vidět, že ý a é byly původně i v Čechách. Čeští bratři sice opravdu zvolili podobu slov s původním ý a é, ale to nutně neznamená, že jsou z moravské mluvy. Nejen nám, ale ani Bratrům nebylo tajné, že v minulosti tyto hlásky byly v češtině obvyklé. Vždyť byly běžně čteny staré kroniky, které pochopitelně zachycovaly starší hláskový stav (např. z oblíbené Dalimilovy kroniky: 79,31 Páni vecěchu: To dřéve jest nebývalo, 81,9 Řka: Drž sě každý svého práva atd). Jistě jako podpůrný důvod působilo, že tyto v Čechách již změněné hlásky ještě pořád byly v užívání na velké části území chápaném jako jazykově české, tedy na východní třetině Moravy a na Slovensku. Ze strany bratrských tvůrců spisovné normy tudíž šlo o volbu danou hláskovým konzervatizmem, tedy tím, že nechtěli změny v í a ej uznat za spisovné. Takový hláskový konzervatizmus uživatelů spisovného jazyka není ojedinělý, pěkným dokladem může být např. situace v latině – spisovatelé užívající spisovný jazyk odmítali brát do úvahy změny, ke kterým docházelo v mluveném jazyce, a stále tvrdošíjně užívali starou písemnou normu; nakonec to vedlo až k tomu, že spisovný jazyk přestal být pro obecný lid srozumitelný (nejednalo se jen o odchylné hláskosloví, ale též o rozsáhlé změny v tvarosloví a skladbě). Hlásková podoba bratrské, humanistické češtiny tedy nebyla výsledkem přebírání hlásek odjinud, z jiného jazykového prostředí, nýbrž vědomá snaha vzdělaných, kteří měli přehled o vývoji ve svém vlastním jazyce. Navíc "teorie" o kradení hlásek předpokládá mezi Čechami a Moravou různé jazykové systémy, ale výše probraný hláskový vývoj ukazuje dostatečně přehledně, že se jednalo o systém jeden s různým místním ustrnutím vývoje. Navíc není žádný důvod považovat stejné hlásky v různých řečech (nemyslím tím jenom samostatné jazyky) za výpůjčky. Tak například v češtině je v sedmém pádu ženských a-kmenových podstatný jmen (vzor žena) koncovka -ou. Tatáž koncovka je na stejném místě ve slovenštině. Protože ale dvojhláska ou jinak ve slovenštině není, někdo by si mohl myslet, že je to přejímka z češtiny. Tak tomu ale není, obě koncovky se vyvinuly samostatně z původní koncovky -ojǫ. V češtině se tato skupina nejprve zjednodušila v ǫ, ze kterého se pak vyvinulo ú. Naproti tomu ve středoslovenštině se nejprve skupina změnila na oju a potom stáhla na ou. Koncovka ou tedy ve slovenštině byla ještě dřív, než v češtině vzniklo ou z ú. Názorný je též další příklad: v nářečí Chodska a Doudlebska (jz. okraj Čech) se používá ú místo českého ou jako na východní Moravě ("kerak mně tepřiva bülo dvanáct let, já sem jich zabjil jednú ranú dvanáct"). Hlubších souvislostí neznalý by to opět považoval za přejímku z východní Moravy, ale ve skutečnosti je to pozůstatek staročeského ú, které se v tomto koutu Čech nezměnilo na ou stejně jako na východní Moravě. Tímto výkladem lze zároveň odbýt řeči o češtině jako "čisté moravštině" v 19. století, kdy byla pro spisovný jazyk obnovena hlásková forma humanistické češtiny. Např. podle prohlášení Karla Havlíčka (Borovského) v Národních listech je čeština vlastně spisovnou moravštinou. Tohoto prohlášení se dnes mnozí chytají ("tonoucí se stébla chytá") a berou ho jako důkaz existence moravštiny. Ve skutečnosti je však takové prohlášení neinformované, založené jen na povrchním pozorování, že spisovné ý a é má stejnou výslovnost jako ve východomoravských nářečích, jak o tom byla již řeč výše. Je-li spisovná čeština čistou moravštinou, jak potom však vysvětlit, že ve spisovné češtině je ou na tom místě, kde mají východomoravská nářečí ú (Bible kralická, Luk 1,14 a mnozí se z jeho narození budou radovati), že je spisovně česky ej na místě (východo)moravského stejnoslabičného aj (Bible kralická, Luk 1,32 Syn Nejvyššího slouti bude), že je spisovně česky e, kde je na východní Moravě a (zvlášť v koncových slabikách; Bible kralická, Mt 2,9 Oni pak vyslyševše krále), že je spisovně česky i na místě východomoravského u (Bible kralická, Mt 4,19 a učiním vás rybáře li), že je občas česky spisovně í na místě východomoravského é (Bible kralická, Mt 3,9 A nemyslte, že můžete říkati sami u sebe), nebo že je česky spisovně šť na místě celomoravského šč (Bible kralická, Mt 4,18 ani pouštějí sít do moře; východomoravsky by bylo púščá!)? "Skutečnost", že by si obyvatelé Čech biblický (a moravský) jazyk Bratrů (ať už původní, nebo znovu do literatury zavedený během národního obrození) drze přisvojili, tedy není nic jiného než naprostý nesmysl.
 
Každopádně různí popisovatelé jazyka na Moravě, snažící se dokázat odlišnost moravštiny, se zaměřují téměř výhradně na hláskosloví, které však samo o sobě nemůže znamenat rozhodující hledisko pro odlišení jazyka. Jazyk sestává kromě toho ještě z tvarosloví (skloňování, časování) a skladby (spojování slov ve vyšší celky, zejména věty a souvětí) a velice důležitá je i slovní zásoba. Pokud by se nějaká mluva v těchto oblastech od jiné nelišila, měla by jen odchylky v hláskosloví, jednalo by se jen o nářečí nějakého vyššího jazyka. V Evropě přitom není velký problém stanovit, co je nářečí čeho, neboť spisovné jazyky mají v tomto prostoru dlouhou tradici a jsou proto vysoce vyvinuté i pro vyjadřování nejsložitějších myšlenek; naproti tomu nářečí jsou jen mluvenými jazykovými útvary, používanými v situacích každodenního života, v nichž se složitost vyjadřování, typická pro spisovný jazyk, neuplatňuje. Ne nadarmo i lidé žijící v oblastech, kde je v užívání výrazné nářečí, při potřebě vytvořit složitější promluvy, užívají prostředků spisovného jazyka, byť možná hláskově zabarveného nářečně. Pokud tedy mají být nářečí na Moravě (nebo alespoň některé z nich) samostatným jazykem, musejí být svébytné ve všech součástech jazyka, nejen v hláskosloví. Zkusme si proto projít některé prvky tvarosloví a poté i skladby češtiny a s nimi srovnat odpovídající prvky nářeční.
 
Je jasné, že hláskové odlišnosti, kterými se nářečí vyznačují, mají vliv i na tvarosloví, neboť se projevují i na podobách koncovek. Tyto odlišnosti tedy nebudu brát do úvahy a zaměřím se na ostatní. Ve skloňování o-kmenových podstatných jmen mužského rodu (vzor pán) konkuruje v češtině původní koncovce -u koncovka -ovi, přebraná z u-kmenů (jako samostatný skloňovací typ zanikly splynutím s o-kmeny) – rozdíl mezi nimi je takový, že koncovka -u se používá u neživotných, koncovka -ovi (až na ojedinělé výjimky jako duch, bůh, pan) u životných jmen. V moravských nářečích stěží najdeme odchylky od češtiny. Český způsob přitom není samozřejmý. Například polština má u všech jmen koncovku -owi (nosowi, płotowi), ruština zase všude koncovku -u (bratu, zavodu).
 
Velice významná je koncovka sedmého pádu množného čísla, a to všech rodů. Ve staré a dnešní spisovné češtině v tomto pádě byly koncovky -ami, -emi, -mi a -y. Vzhledem k této mnohosti však došlo ke zjednodušení a přechodu jedné koncovky ke všem jménům. Toto zjednodušení proběhlo v mnoha slovanských jazycích, např. v polštině je koncovka -ami, v ruštině rovněž -ami, taktéž ve slovenštině (kde má podobu -mi nebo -ami). V češtině se však uplatnila jiná koncovka, totiž koncovka sedmého pádu dvojného čísla -ama (dvojné číslo se používalo vedle jednotného a množného, sloužilo k označení věcí vyskytujících se po dvou). Toto je charakteristický rys češtiny a obsahují ho všechna česká nářečí s výjimkou lašských (např. východomoravské a toš s tíma holíma hlavama sa nechoďilo velice; zatřepalo se mnú jag ze fšivavýma gaťama). Užívání této koncovky v nářečích na Moravě zřetelně ukazuje na jejich českost, neboť koncovka -ma není ani ve slovenských ani v polských nářečích. Koncovka -ma je, pravda, ještě ve srbochorvatštině (gradovima, ženama, kćerima), ale tam jde o samostatný vývoj, s nímž moravská nářečí nemohou mít nic společného.
 
Nejen v češtině došlo v průběhu vývoje k zanikání některých skloňovacích typů, neboť praslovanština jich měla víc než dnešní slovanské jazyky. U tohoto procesu je rovněž zajímavé podívat se, nakolik jsou v tomto moravská nářečí odlišná od češtiny. Skloňování, které úplně zaniklo, byly tzv. ьjo-kmeny. Skloňovala se podle něj jména mužského rodu a zaniklo, protože téměř všechny koncovky byly v důsledku hláskových změn stejné (-í). Slova sem patřící se zánikem tohoto skloňování nezanikla, nýbrž přešla k jiným skloňovacím typům přibíráním nebo odstraňováním různých koncovek. Tak např. řebří se změnilo na řebřík (a pak žebřík), hřěbí na hřebík, čřěví na střevíc, klí na klíh, úlí na úl, některá změnila rod jako pondělí nebo září. Je vidět, že tato změna neproběhla podle jednotného pravidla, u každého slova naopak individuálně. Pokud by na Moravě měl být v užívání jiný jazyk, se samostatným vývojem, čekali bychom, že ьjo-kmenová deklinace zanikne podle odlišných pravidel nebo přinejmenším u každého slova po svém, ale v moravských nářečích stěží najdeme slova tvořená odchylně (pokud se tedy místo nich nepoužívají nějaké náhrady zcela jiného původu). Naprosto stejná je situace u zaniklých ьja-kmenů, od nichž např. takto přešla jména: lodí na loď, rolí na role, pradlí na pradlena, švadlí na švadlena atd., některá opět změnila rod jako krajčí, lovčí, sudí. Ani u tohoto typu jmen těžko najdeme nějaké svébytné tvary (někdy se mohou typicky pro lidový jazyk používat zdrobněliny (třeba švadlenka), ale to na věci nic nemění). V nové češtině byly ьjo-kmenový typ částečně vzkříšen ve slovech jako pokladní, průvodčí, účetní, ovšem to se stalo v době, kdy už nářečí byla zakonzervována, takže tato slova přebrala beze změny ze spisovné řeči.
 
Zmínka nechť padne také o i-kmenové deklinaci (v češtině vzor kost). Podle ní se skloňovala původně podstatná jména mužská i ženská. Protože se však tento typ skloňování stal charakteristický pro ženská jména, mužská jména přešla k jiným typům. V tom se sice shodují moravská nářečí s češtinou, nicméně z toho se nemusí hned nic vyvozovat, jelikož je to jev celoslovanský. Specificky české je však přesouvání původně i-kmenových ženských jmen zakončených na -s k a-kmenům (čes. vzor žena). Např. místo hus je česky, tedy i v moravských nářečích husa, místo os (u vozu) je osa, jinde je původní tvar zachován (polsky gęś, rusky gus', slovensky hus, srbochorvatsky, ukrajinsky a bulharsky je, pravda, guska, ale to je ojediněle u tohoto slova, neboť v těchto jazycích je i os (sch., bulh.), wis' (ukr.) atd.). Jedině lašská nářečí staré skloňování jmen zakončených na -s zachovávají, jinak se v tomto moravská nářečí chovají česky.
 
Slovesný systém doznal na cestě z praslovanštiny poměrně velkou proměnu. Ještě ve staroslovanštině se slovesa rozdělovala do čtyř skupin, v češtině je dnes tříd pět – navíc je třída pátá s jediným vzorem dělat. V tomto jsou moravská nářečí shodná s češtinou, ovšem pátá třída vznikla všude, kde proběhlo tzv. stahování (tedy ve všech západoslovanských a některých jihoslovanských jazycích). Kromě vzniku nové třídy však docházelo také k přesunům sloves mezi jednotlivými třídami. V tomto mají některá moravská nářečí i své zvláštnosti (vzniklé však až později), například tvoření tvarů první třídy u sloves páté a čtvrté třídy (zbířu, pášu, sážu, ...), na většině území Moravy nicméně jsou slovesné tvary v české podobě, tedy přešlé z jiných tříd stejně jako ve spisovné a hovorové češtině (sadu-siestisednu-sednout, řku-řéciřeknu-říci, bodu-bóstibodám-bodat, hřebu-hřésti → (po)hřbím-(po)hřbít), téměř celá Morava se také neliší od českého stavu vzniklého přesunem sloves první třídy k páté kvůli snaze zamezit hláskovým změnám před koncovkou (šepcešeptá, hlozehlodá, pyčepyká, kulžekulhá apod.). Toto přesouvání sloves k jiným třídám se ve výsledku liší sloveso od slovesa, vždy na základě hláskové podoby příslušného slovesa. Jestliže se stav v moravských nářečích neliší od stavu v Čechách, pak to prostě znamená, že se změny provedly v celém prostoru českého jazyka (samozřejmě s výjimkou nemnoha nářečí na východě).
 
Jiným jevem ve slovesném systému slovanských jazyků je přesun atematické koncovky 1. os. jednotného čísla -m, která byla v praslovanštině pouze u pěti atematických (nepravidelných) sloves (staročesky jsem, jiem, viem, dám, mám), ke slovesům jiným. V češtině je tato koncovka u čtvrté a páté třídy, v nářečích na Moravě to není jinak. Ale český stav vůbec není samozřejmý – v sousedních slovanských jazycích je stav jiný: ve slovenštině pronikla koncovka -m ke všem slovesům, v polštině je jako v češtině v páté třídě, ve čtvrté pak jen u sloves vzoru umieć, v lužické srbštině (dolní i horní) je možná u všech sloves, i když v 1. a 2. třídě se ještě dává ve spisovném jazyce (ne nářečích) přednost koncovce -u. Z ostatních slovanských jazyků se makedonština, srbochorvatština a slovinština shodují se slovenštinou, v bulharštině je koncovka -m ve třetí třídě, ve východoslovanských jazycích se původní koncovka -u uchovala u všech tematických (pravidelných) sloves.
 
Další část jazyka, která teď přichází na řadu, je skladba. Tento pojem popisuje soustavu pravidel, jimiž se jednotlivá slova spojují do větších celků. Dá se zhruba rozdělit na jednoduchou skladbu, která určuje vazby mezi slovy v rámci jedné věty, a složitou skladbu, pomocí níž se určují pravidla tvorby souvětných celků. V jednoduché skladbě lze v různých moravských nářečích nalézt porůznu odchylky od spisovné a hovorové češtiny, vesměs vyplývající z uchování staršího stavu (přací částice nech místo apod., ), ale ty jsou poměrně řídké a jen v některých nářečích. Jinak se však moravská nářečí shodují s češtinou ve vývoji jednoduché skladby, nanejvýš se od ní liší opožděností tohoto vývoje. Složitější skladba pak v nářečích víceméně chybí, nářečí vykazují rysy jazyka jen mluveného. Charakteristickým příznakem tohoto je zejména nepřítomnost zvláštních prostředků pro tvorbu souvětí s podřízenými vedlejšími větami. Jednotlivé věty se k sobě přiřazují formálně ve slučovacím poměru, skutečný význam poměru vyplyne ze souvislosti. Tak například věta Jak přišel ze Lhoty, tož ju neznál (zaznamenaná ve Vizovicích) se může interpretovat jako souvětí s vedlejší větou časovou (V době, kdy přišel...), podmínkovou (Jestliže přišel...), příčinnou (Protože přišel...), omezovací zřetelovou (Pokud přišel...), přípustkovou (Ačkoli přišel...) nebo srovnávací (Jak přišel ze Lhoty, tak ji neznal). Oproti spisovnému jazyku tedy lidová nářečí nemají vyvinuty prostředky pro přesné vyjadřování; v mluveném jazyce jich však není příliš zapotřebí, protože se smysl pozná ze souvislosti nebo je upřesněn intonací či gestikulací mluvčího.
 
Ke slovní zásobě jsem se už vyjádřil do značné míry v komentáři ke srovnávacímu slovníčku. Ještě jednou nicméně chci zdůraznit, jak na tom z tohoto hlediska nářečí jsou. Je třeba zdůraznit, že nářečí jsou (či spíše byla) jazykem nevzdělaného venkovského lidu. Jelikož se jedná o lidový jazyk, je jasné, že složení jeho slovní zásoby bude podle toho vypadat. Takže bychom těžko v něm očekávali například slova, která jsou uvedena o něco níže jako přejatá z češtiny do slovenštiny. To proto, že v hovorech prostého lidu nebyla potřeba takových slov. Jak by tedy bylo možné kodifikovat nějaké nářečí, když ta obsahují takové nedostatky? Samozřejmě by bylo možné převzít prostě příslušná chybějící slova z češtiny, tak jak to udělala slovenština, ale to není zrovna vhodná cesta k osobitému jazyku. Slov, která jsou výhradně česká, je velké množství, značná část z nich se běžně užívá v moravských nářečích a není v nich považována za cizí prvek. Některá z nich ovšem v nářečích k nalezení být ani nemohou, protože popisují jevy, které stály mimo obzor venkovského lidu (mnohdy jde o odborné termíny). Slova uvedená na tomto místě jsou některá z těch, která se nevyskytují v žádném jiném slovanském jazyce nebo jsou do něj přejata z češtiny (pomíjím slovenštinu jakožto jazyk na češtině silně závislý), případně mají v češtině vzhledem k ostatním slovanským jazykům ojedinělou podobu (několik z uvedených) nebo význam. Jsou to tedy namátkou tato slova: balit, blbý, bořit, bourat, brk, brouk, brzda, cpát, cudný, čenich, čepovat, čéška, četný, činka, čmárat, děsit, dort, dospělý, dovolená, drsný, dršťka, dřez, fena, fronta (čekajících), hebký, hezký, hledat, hlídat, horký, hřebík, hůl, hulvát, chcípat, chystat,(i)hned, inkoust, ješitný, kamna, kapradina, kecat, klisna, knír, koktat, kostra, kotník, kotoul, kotrmelec, krychle, křeček, kuchat, lanýž, látka, lekat (=hynout), lem, lešení, levný, líbat, líbit se, límec, lišit (se), loudat se (z toho nářeční londat), lupen, luštit (v přeneseném významu), luštěnina, mandelinka, mlsný, nádoba, náměstí, náves,(vy-, su-, pře-,...)ndat, nehoda, nehorázný, nepříčetný, nerost, nezbedný, oběť, obchod (činnost), obočí, ochrnout, ošklivý, pampeliška, paprsek, páteř, pikle (a od toho spiknout se), placatý, poklad, pouhý, prádlo, pramen (potoka, řeky), průsmyk, přesný, pulec, pykat, ryšavý, ryzí, sele, silnice, slabika, slepice, socha, soukromý, sousto, statek, stávka, stejný, stěžovat si, stručný, škrtit, škvor, šourek, špína, šťáva,(po-, se-, u-)tkat (se), tropit, trup, tužka, tvar, účel, úkol, vězení, vlažný, vrah, všímat (si), výr, zahrada, žalář, žebřík. Že jsou jen česká, neplatí pochopitelně jen o vyjmenovaných slovech, nýbrž také o jejich četných odvozeninách, i lidových (blboň, bourák, křečkovat, špindíra, tvárnice, bezúčelný, zahrádkář, žebřiňák a mnoho dalších). Chtěl bych také zdůraznit, že pokud se v nářečích dají nalézt náhrady za uvedená slova, mnohdy se bude jednat o popisná slova, fakticky utvořená jako přezdívky nebo obrazná vyjádření; zatímco však spisovný jazyk mívá přesná pojmenování zvláštními slovy, nářečí obvykle slovní zásobu rozšiřovat nedokážou a využívají stávající slova (např. pytlík pro šourek, ušák pro škvor) nebo přejímají cizí slova (basa místo vězení). V důsledku toho bývají nářečí chudší než spisovný jazyk.
 
Na tomto místě se chci ještě podívat na věc, která se slovní zásobou úzce souvisí, třebaže se umísťuje do mluvnické části, totiž slovotvorbu. Jde o velice důležitou součást jazyka mající značný vliv na podobu jeho slovní zásoby. Většina dnes užívaných slov byla vytvořena až v průběhu vývoje češtiny od rozpadu praslovanštiny po dnešek (obecně to samozřejmě platí o každém jazyku), ač je odvozena od slov zděděných z praslovanštiny – například slovo počítač vzniklo teprve před několika desetiletími, i když má kořeny v praslovanském slovese čisti. Že se takto neustále vytváří nová slovní zásoba, to jistě pro nikoho nebude nové sdělení, málokdo si však již uvědomuje, že slovotvorba má své zásady, které se navíc v různých jazycích méně či (to spíše) více liší. Ve slovanských z toho důvodu, že jednotlivé prostředky slovotvorby se ustalovaly v době, kdy se již každý jazyk vyvíjel samostatně.
 
Slovotvorba je pochopitelně širší pojem, proto zdůrazňuji, že se budu v tuto chvíli věnovat jen té její části, která spočívá v práci s příponami a předponami (odvozování). Pro přípony je typické, že se během vývoje ustalují pro přesné použití a vzájemně mohou být zaměňovány jen málo. Tak například příponou -tel se tvoří mužská konatelská jména, tedy označení osob, které vykonávají určitou činnost, vedle ní se používá též přípona -č. Obě přípony tedy mají stejný význam, ale v průběhu vývoje se v češtině ustálily pro jiné druhy odvozenin a nelze je tudíž jednoduše zaměnit – například hlásač vedle ustaveného hlasatel působí podivně, stejně tak holitel místo utvořeného holič. Přitom tyto přípony nejsou specificky české, přípona -tel byla již ve staroslovanštině a je ve všech slovanských jazycích, přípona -č ve staroslovanštině byla náznakově, dnes je kromě češtiny přinejmenším v polštině (igracz), slovenštině (uchádzač), ruštině (trubač), srbochorvatštině (nosač), bulharštině (kopač), ukrajinštině (sluchač), makedonštině (čistač), v ostatních nejspíš také. Česká slova však nelze se slovy ostatních jazyků beze zbytku srovnat, přípona -č je v nich užívaná jinak – v polštině například tento typ již zastaral (dnes se touto příponou nová slova netvoří), ve východoslovanských jazycích je vůbec velmi řídký (možná slova jím tvořená jsou přebraná odjinud), poměrně hojný je naopak ve srbochorvatštině, nicméně nejvíc ho užívá čeština (a žádný div, že i slovenština). Českým slovům označujícím mužská konatelská jména vytvořeným příponou -č tak v ostatních slovanských jazycích odpovídají slova s jinými příponami (polsky kopáč-grabarz, prodavač-sprzedawca, hasič-strażak, natěrač-malarz (/lakiernik), nosič-doręczyciel atd.).
 
Protože je v centru pozornosti tohoto pojednání otázka svébytnosti mluvy na Moravě, měli bychom se teď podívat, jak je to s odvozováním příponami v moravských nářečích. Některé rozdíly oproti české mluvě možná jsou celkem známé, třeba že se jména označující místa v krajině tvoří jedině příponou -isko, ne jako v Čechách -iště, nebo že hromadná jména znají jen příponu -stvo, nikoli -ství. Toto jsou nicméně jediné vážnější odchylky, jinak jsou moravská nářečí ve způsobu tvoření nových slov zcela česká. Neplatí to, pravda, o jisté vrstvě slov, a to takové, která je typická pro jazyk lidu a jeho citovost, tedy zdrobněliny, přezdívky, nadávky a zveličená jména; přípony právě takovýchto slov výjmenovává František Bartoš ve své Dialektologii moravské (z r. 1886) při popisu nářeční slovotvorby. V jím uvedených příponách lze najít jen velmi málo případů jiného použití přípon než v češtině, nápadnější je leda užití přípony -íř pro označení některých konatelských jmen (ovčíř, ptačíř, krajčíř; ani touto příponou se však několik těchto jmen nevyčleňuje z rámce češtiny, neboť varianta -íř všeslovanské přípony -ar' je čistě česká, je to výsledek českých hláskových pochodů – jako ve slově čáša >> číše – byť se silně uplatňující zrovna ve východomoravských nářečích).
 
Pokud někoho v dřívějších dobách nebo dnes napadlo ustavit samostatný moravský jazyk, snad bez výjimky uvažoval o kodifikaci některého existujícího nářečí. Úvahy o takové kodifikaci se ale omezovaly jen na hláskové znaky. Jako kdyby platilo, že se slovanské jazyky (a tedy i budoucí moravština od češtiny) liší mezi sebou jen odlišnými hláskovými poměry. Zaměření pouze na tento rys jazyka však nedovoluje odpoutat se z rámce jednoho jazyka, vždyť nářečí jsou obecně definována právě jako místní hlásková obměna příslušného jazyka. Prohlásit za spisovné některé z těchto nářečí a tak mít zcela samostatný jazyk tedy není principiálně možné, pokud již je spisovným jiné nářečí z okruhu navzájem příbuzných nářečí. A že všechna lidová nářečí v Čechách i na Moravě tvoří spolu celek pojmenovatelný jako český jazyk, nemůže být pochyb. Vyvinula se totiž jako důsledek jednoho vývoje a nikdy se od sebe neodlišila natolik, aby se v nich neprojevoval i další společný vývoj (na rozdíl od východoslovanských jazyků, které mají společný původ, ale kvůli odlišnému politickému vývoji se běloruská a ukrajinská mluva sblížila se západoslovanskými jazyky). Svrchu uvedený výklad měl právě ukázat, že nějaké vlastnosti, které by se daly hodnotit jako nečeské, v moravských nářečích nejsou. Koneckonců, nejen jazykový výklad musí dokazovat nesamostatnost mluvy na Moravě. Už z historického pohledu je zřejmé, že na Moravě nikdy v dějinách nebyly společensko-kulturní podmínky (izolace od Čech) pro to, aby se zde vůbec mohl vyvinout nějaký jazyk od češtiny odchylný. Vždyť i slovenské území bylo po dlouhá staletí pod silným vlivem češtiny, která tam byla považována za místní jazyk; jak by tedy mohla odolávat českému jazykovému vlivu Morava?
 
Právě slovenština podle mého názoru svádí k takovému povrchnímu určování samostatnosti jazyka. Protože slovenština se posuzuje jako samostatný jazyk a přitom se od češtiny liší velmi málo, dokonce tak málo, že jí je rozumět bez problémů a slovenské promluvy lze převádět do češtiny téměř důsledně slovo za slovem jen záměnou slovenského hláskosloví českým. Když tedy může být slovenština samostatná a přitom se od češtiny téměř nelišit, proč by i nějaké moravské nářečí, i přes obrovskou shodu s češtinou, nemohlo být také samostatným jazykem? Srovnání se slovenštinou je však zavádějící. Slovenština je samostatným jazykem jen tak tak. Slovenské hláskosloví je jistě od češtiny odlišné, nicméně ne zase příliš, velmi se shoduje se stavem, jaký byl v češtině v době husitských válek. Kdyby to však měl být jediný rozdíl oproti češtině, byla by slovenština skutečně jen nářečím češtiny, neboť právě pro nářečí je typická hlásková obměna prestižní (tedy vesměs spisovné) vrstvy jazyka. Měli bychom se proto porozhlédnout i v ostatních oblastech jazyka (slovenského).
 
Ve skloňování podstatných jmen se slovenština nehledě na hláskové rozdíly nijak víc od češtiny neliší, největšími odchylkami jsou patrně koncovky šestého pádu jednotného čísla mužského rodu -om a téhož pádu téhož rodu množného čísla -och a od vzoru dievča vedle stejných jako v češtině tvoření zvláštních tvarů jako dievčence atd.; větší rozdíly pak jsou u skloňování ukazovacích zájmen, která jsou citelně zasažena složeným skloňováním (skloňování přídavných jmen), neurčitá zájmena se pak tvoří větší škálou předpon (hoci-, voľa-, bár-, kade- atd.). Slovesa se časují velmi podobně jako v češtině, ale od češtiny se poněkud odlišuje zařazení jednotlivých sloves do slovesných tříd – do značné míry je to vlivem hláskosloví. Nápadnější je koncovka první osoby jednotného čísla -m u všech sloves, ve čtvrté třídě pak koncovka třetí osoby množného čísla -a (/-ia). Ve jmenných tvarech slovesných se slovenština od češtiny odlišuje poněkud jiným rozložením trpných přípon - a -. Slovenská skladba se od české nijak závažně neliší. Rozdíly spočívají v používání zvláštních částic, kde v češtině nejsou žádné, v drobně odchylném užívání pomocného slovesa byť, v jiném pádu předmětu nemnoha sloves nebo v menším užívání trpného rodu tvořeného pomocí slovesa byť a minulého příčestí. Souvětná skladba se liší téměř jen odlišnými spojkami (ak, keďže, žeby apod.; některé jsou ovšem přejaté z češtiny nebo podle ní vytvořené (pretože)).
 
Po hláskosloví je slovní zásoba druhou hlavní oblastí obsahující svéráznosti oproti češtině. Patrné je to na gramatických slovech (předložkách, spojkách – okrem, počas, napriek, no, lebo, veď, hoci a d.) i těch ostatních (bocian, cap, pŕhľava, vretenica, páčiť sa, bozkať, vyhutovať, chotár, testiná, ujec, smäd, nákova, ...). Jistá slova mají oproti češtině odlišný význam (např. badať, boriť sa, horký, chudý, kapusta, pečeň, pivnica, statočný, stávka, zbožie). Zároveň je však třeba dodat, že skupina slov ještě větší než předchozí dvě dohromady je přejata z češtiny (namátkou milosrdný, svedomie, dôležitý, náležitý, znesiteľný, zrozumiteľný, bájka, cit, živočich, látka, námietka, udalosť, dejiny, príloha, pojem, sústava, veda, účel, zámer, dojem, časopis, vkus, nutný, totožný, dusík, kyslík, kyselina, trojuholník, kľak (=klek), podrep, žiarovka, prúd a další). Slovotvorba slovenštiny je pak téměř totožná s českou, dokonce se ve slovenštině tvoří i přídavná jména označujících účel s příponou -, která jinak mimo češtinu není (např. čes. rozkazovací je rusky paveliťeľnyj), totéž se týká přípony -telný označující možnost, které odpovídají v jiných slovanských jazycích odlišné přípony (polsky -alny (widzialny), rusky -myj (vidimyj), ukrajinsky -nij (vidnij), bulharsky -im (vidim), slovinsky a srbochorvatsky -(lj)iv (vidljiv)). Na druhou stranu jsou ve slovenštině slova s jinou příponou než v češtině (čitateľ, poštár, výpravca, knižnica, slúchadlo, ministerka, predsedníčka), některé přípony ve slovenštině nejsou (-árn(/ň)a pro názvy míst, -tko pro jména nástrojů, -ství (-stvie) pro hromadná jména, - pro přídavná jména vztahová), některé přípony mají odchylné varianty (např. -čan pro označení příslušnosti k místu), zdrobnělá a zveličená jména se tvoří větší skupinou přípon (to je způsobeno větší závislostí slovenštiny na lidové řeči, danou malou literární tradicí spisovného jazyka).
 
V jednotlivých oblastech jazyka se tedy slovenština od češtiny odlišuje nepříliš, teprve když se shrnou všechny oblasti jazyka, převáží množství odchylek kritickou hranici alespoň natolik, že se o slovenštině dá mluvit jako o samostatném jazyku. Zřejmě největší zásluhu na tom má asi slovní zásoba, o něco menší pak hláskosloví a skladba. I v těchto oblastech se nicméně slovenština dost drží češtiny. Tato ohromná blízkost slovenštiny češtině (nemající mezi slovanskými jazyky u žádných dvou obdobu – leda u horní a dolní lužičtiny, ale tyto vlastně tvoří jeden jazyk s dvěma odchylnými hláskovými podobami) je z velké části způsobena skutečností, že na Slovensku se během středověku nevytvořila samostatná literatura se vzdělanými spisovateli, kteří by svým působením mohli vytvořit autonomní zdroj svébytného vývoje ve slovní zásobě (zejména záměrně vytvořených slov) a skladbě, což jsou oblasti, v nichž se slovanské jazyky liší zejména. V patnáctém století došlo na Slovensku k přijetí češtiny (místo latiny, němčiny a maďarštiny), která byla považována za kultivovanou nadnářeční podobu domácí mluvy. Tento stav trval do třicetileté války, kdy vliv češtiny na Slovensku poklesl a z praktických důvodů se začal ve větší míře popisovat jazyk slovenského lidu. Především odchylný společenský a hospodářský vývoj vedl v polovině 19. století k ustavení vlastní jazykové normy na Slovensku. Šlo zejména o stanovení hláskových a tvaroslovných pravidel, slovní zásoba pro záležitosti moderního kulturního a vědeckého života však na Slovensku neexistovala, takže byla ve značné míře přebrána z češtiny (kulturní pracovníci také tehdy ani slovenštinu nechtěli od češtiny vzdalovat). Na další přibližování češtině pak měl jistý vliv i vývoj v československé první republice, kdy na Slovensku působilo velké množství česky mluvících úředníků a učitelů. Je tedy vidět, že poměry na Slovensku nikdy nebyly takové, aby v nich bylo místo pro nějaký svébytnější jazykový vývoj. To příliš neplatí pro hláskoslovný a do určité míry i tvaroslovný vývoj, které existenci spisovného jazyka a jeho rozvíjení v literatuře nepotřebují; hlásková blízkost slovenské mluvy české každopádně byla již od počátků, neboť již v době rozpadu praslovanštiny se v západoslovanské oblasti vydělila podskupina československá s množstvím společných znaků. Vliv češtiny proto v následujících staletích nemusel být v této části jazyka rozhodující.
 
Jestliže tedy slovenské území bylo značnou část dějin pod silným českým jazykovým vlivem, což se nakonec podepsalo na dnešní podobě slovenštiny, už ze zeměpisných poměrů je zřejmé, že by muselo být velmi podivné, kdyby se nějaká jazyková svébytnost uplatnila na Moravě. Tvořilo-li slovenské území od rozpadu praslovanštiny s českým jednu jazykovou skupinu, muselo logicky do této skupiny spadat i území Moravy. Shoda moravské a české mluvy přitom musela být větší než české a slovenské. Je to opět logické už ze zeměpisné polohy. Každopádně i z kulturně-společenského vývoje na Moravě je zřejmé, že pro samostatný jazyk nebylo místo. Již od dobytí Moravy Oldřichem v letech 1018-1019 docházelo mezi Čechami a Moravou k četným přesunům obyvatel (jak dokládají zeměpisné názvy), na Moravě se odehrávaly mnohé přemyslovské vojenské akce, takže obyvatelstvo Moravy nebylo jazykově v izolaci; představa o bariéře v podobě Českomoravské vrchoviny je z jazykového hlediska iluzorní, jak ukazuje prostorový rozsah o několik stránek výše jmenovaných hláskových změn češtiny. S vývojem literatury je pak na tom Morava podobně jako Slovensko. Staroslovanština se po rozkladu mojmírovského státu na Moravě možná ve zbytcích udržela, ale dokazatelné to není a vznik žádné památky psané tímto jazykem se také na Moravu umístit nepodařilo. Koncem 13. století se pak v Čechách začíná rozvíjet česká literatura, která navíc již v prvních dílech měla vyspělou úroveň, vysvětlitelnou jen nedoloženým předchozím vývojem, spjatým do jisté míry i se zkušenostmi se staroslovanštinou. Vedle tohoto vyspělého jazyka se těžko mohl rozvíjet nějaký spisovný jazyk na Moravě, který by totiž musel mít nižší úroveň, když uvážíme, že z předchozí doby z Moravy nemáme ani žádné takové latinsky psané dílo jako václavské legendy, Kosmova kronika, Jarlochova kronika, z pozdější doby Zbraslavská kronika, které by ukazovalo na místní literární tradici. Ještě začátkem 15. století byl kartuziánský mnich od Olomouce Štěpán z Dolan jediný, který byl na Moravě schopen intelektuálně na výši reagovat na činnost Jana Husa. Ani v dalších stoletích se kulturní situace na Moravě nezlepšila, v 19. století byla například knižní produkce nepatrná a nevýznamná, pokusy o vlastní tvorbu nebo vědu na Moravě byly převážně diletantské, ať už šlo o zásahy do jazyka nebo falzátorství historických pramenů. Velice nízký kulturní ruch na Moravě trvající staletí tak rozvoj vlastního jazyka znemožňoval, když se následkem něho prostě přebíraly výsledky kultury české (mj. četba knih vzniklých v Čechách). Každopádně jazyk sám, bez nutnosti rozebírat kulturní dějiny, dokazuje dostatečně, že není samostatný, svébytný, s nějakými většími odlišnostmi a vlastními jevy.
 
Jak mylné je hledisko jen hláskových odlišností při určování jazykové svébytnosti, si můžeme ukázat na polštině, která je češtině nejbližším příbuzným jazykem (vedle slovenštiny, která se však téměř neodlišuje). Pokud jsou rozdíly jen hláskové, stačí si uvést nějakou polskou větu, převést si ji do českého hláskosloví a měli bychom dostat vlastně české vyjádření. Například polská věta Trzymali się teraz o rzut kamienia od gościńca, po jego lewej stronie, starając się iść tak, by nikt z drógy nie mógł ich dostrzec by vypadala převedena do českého hláskosloví takto: Třímali se teraz o řít kamene od hostince, po jeho levé straně, starajíc se jít tak, by nikdo z dráhy nemohl jich dostříci. Převedená věta vypadá na první pohled celkem česky, ale hláskový převod ji stejně českou neučinil, neboť nedává smysl. Polské třímat se znamená česky držet se, což je na češtinu neobvyklé užití, teraz v češtině není (jen příznačně v lašských nářečích, takže půjde o přejímku z polštiny), řít je slovo odvozené od slovesa řítit, které však v polštině znamená házet, spojení o řít kamene pak znamená co by kamenem dohodil, navíc by se v češtině užila v podobné situaci předložka na (drželi se na vzdálenost...), hostinec v polštině znamená něco zcela jiného, totiž cestu, sloveso starat se má význam snažit se, usilovat, což je v češtině význam nanejvýš hovorový, slovo dráha se sice také vyskytuje v češtině, ale polský význam je cesta, stříci je pak v češtině archaická podoba slovesa střežit, které má přenesený význam hlídat, kdežto v polštině se drží původní význam hledět, vidět. Ukažme si ještě jednu větu – Już nie marzę o zobaczeniu elfów ani smoków, ani gór; sam nie wiem dokładnie, czego pragnę, ale na pewno mam jakiś obwiązek do spełnienia, zanim się skończy ta wyprawa, a czeka on na mnie gdzieś poza granicami Shire‘u by vypadala při převodu do českého hláskosloví Již nemařím o zobočení elfů ani smoků ani hor; sám nevím důkladně, čeho prahnu, ale napevno mám jakýsi obvazek do splnění, zaním se skončí ta výprava, a čeká na mě poza hranicemi Kraje (poslední slovo je přeloženo). První slovo nedávající v českém převodu smysl je mařit, které má v češtině ojedinělý význam překazit, v polštině je uchován původní význam blouznit, zobočit je polské sloveso s významem (u)vidět (pochází od stejného základu jako podstatné jméno oko), smok je polské jméno pro draka, které v češtině kdysi bylo také (v podobě zmok se uchovalo na Valašsku), polské důkladně má od češtiny odchylný význam – česky by se na tomto místě řeklo pořádně, sloveso prahnout má v češtině vazbu po něčem, napevno se v češtině užívá zřídka, normální slovo na uvedeném místě je jistě či určitě, obvazek je slovo utvořené podobně jako české úvazek, odpovídá však českému úkol (které mimo češtinu mimochodem není), vazba do splnění by odpovídala českému ke splnění, ale normální je říct splnit (mám splnit úkol), zaním je časová spojka s významem českého než, sloveso skončit se v češtině běžně užívá nezvratně, spojka poza je pak složená, v češtině je v užívání její základní podoba za.
 
Tyto dvě věty (z polského překladu Pána prstenů) dostatečně ukazují, že polština je zcela určitě ve srovnání s češtinou jazyk svébytný. Pro to svědčí již to, že není pro mluvící česky snadno srozumitelná. A i přes to, že jistá vrstva slovní zásoby je stejného původu, je užívána jinak, někdy je i poněkud jinak vytvořená. Má-li být některé nářečí na Moravě samostatným jazykem, ať zastánci tohoto názoru v některém z nich najdou alespoň dvě věty, které budou obsahovat podobné odlišnosti od češtiny v takovém množství pohromadě (a také ať si napíší v "moravštině" dvě uvedené věty a pak ať zdůvodní, proč to, co napsali, není česky).
 
Touto větou konečně po poměrně dlouhém, třebaže ne vyčerpávajícím výkladu, mohu konstatovat, že to, čím se mluví na Moravě, se skutečně oprávněně označuje za česká nářečí. Žádné z nich není samostatným jazykem a tudíž žádné z nich není možné prostou kodifikací povýšit na moravský jazyk. Nepřímo je to také potvrzeno tím, že si jazykověda existence moravského jazyka od devatenáctého století podnes ani náznakem nevšimla. A je velmi naivní (či spíše paranoidní) myslet si, že jde o nepřízeň českých jazykovědců, vždyť (slovanská) jazykověda se nepěstuje jen v Čechách. Jak sami lidé svůj jazyk nazývají, přitom není rozhodující. V Rakousku je například němčina občas nazývána rakouštinou a přesto to neznamená, že se jedná o jazyk od němčiny odlišný, a ani v jazykovědě tak není hodnocen. Velmi blízká je situace s lucemburštinou, kterou sice v Lucembursku vážně považují za vlastní jazyk, ale v jazykových pojednáních je vždy odbyta jako nářečí němčiny smíchané poněkud s francouzštinou. Zde lze zmínit i moldavštinu, o níž byla řeč na počátku. Pokud tedy nazýval někdo češtinu moravštinou, bylo to podobně jako v Rakousku zdůraznění domáckosti užívaného jazyka, případně vyjádření nedostatečného uvědomění si příslušnosti do rámce českého jazyka, nic víc v tom hledat nelze.
 
Nepříznivý závěr o neexistenci přirozeného moravského jazyka je ovšem v kolizi s jistou, byť velmi malou, společenskou poptávkou po moravštině. Tato situace má několik východisek. Jako první se nabízí nejpřirozenější z nich, totiž na jakýkoli moravský jazyk rezignovat a smířit se s užíváním češtiny. Další možností je vybrat si nějaké nářečí, prohlásit ho za spisovný jazyk a tvrdohlavě opakovat, že se jedná o moravštinu. Existuje sice heslo "stokrát opakovaná lež se stává pravdou", ale v tomto případě by stěží mohlo zaúčinkovat, jelikož vždy bude existovat poměrně velká skupina lidí majících o jazyku bližší vědomosti, kteří si budou myslet svoje. Poslední možností je pak moravský jazyk vědomě sestavit. Pokud se bude na požadavku moravštiny trvat a přitom nemá být moravština pro ostudu, je možné zvolit jen poslední cestu. Toto východisko nicméně vzbuzuje zase své otázky. Jako fakt musíme brát skutečnost, že se všude na Moravě jako přirozený jazyk, který všichni podvědomě vnímají jako svůj, užívá čeština, navzdory skutečnosti, že mnohá nářečí na první poslech jakoby česky neznějí. Pokud ovšem má vzniknout skutečná moravština, nezbytně bude muset být odlišná od češtiny, a to nejen v povrchnostech, takže potom bude dosavadním uživatelům češtiny na Moravě připadat hodně nezvykle, dokonce až cize, a je pa

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře