Moravský zemský hejtman

2. srpen 2015 | 20.34 |

Dalsi prevzaty text, tentokrat z web-magazinu Hlas Moravy;  hlas-moravy.xf.cz/Cislo-90.html

Nejen historie Moravy...zde je kopie celeho clanku, pro pripad ze by nefungoval odkaz a nebo web:

Zemský hejtman

Vladimír Merta, 22. července 2015

Moravský zemský hejtman Václav z Ludanic (šlechtický rod z Nitranska inkolovaný na Moravě i v Čechách) v řeči před císařem pokládal za vhodné výslovně deklarovat: "Markrabství moravské jest země svobodná, má vlastní politická práva a svobody a nedá se o ně připravit..." Zemský sněm tehdy jednal o náboženských svobodách. Od těch dávných dob Morava nicméně přišla o svůj tisíciletý společenský a politický statut. Sama vláda Československé republiky totiž navrhla a Národní shromáždění odsouhlasilo zrušení zemského zřízení. Tak se "za dobré vidělo" tehdejším otcům vlasti v roce 1949, v roce 1918 zase jejich předchůdci inovativně vymysleli Čechoslováky, aby se v roce 1969 se záviděníhodnou lehkostí místo nich objevili Čechové tam, kde zatím nikdy nebyli... Na Moravě, ve Slezsku i v Lužici.

Když odhlédneme zpět až ke vzniku ČSR, vidíme již zřetelně, že doma byla republika od počátku proponována jako unitární stát a nehledě na několikeré hořké historické zkušenosti jím bezpochyby po celou dobu i nehybně zůstala. Ještě za mocnářství adresované žádosti, prosby, námluvy a přímluvy českých politických a kulturních představitelů k Moravanům ve věci podpory národního obrození byly tedy pouhá nordická lest. Jakmile byl ustaven nový stát, vždy se už dala najít nějaká výhodná zkratka, aby proklamace o rovnoprávnosti bylo lze zapomenout, odložit. Pražská kavárna dovedla obejít i Masaryka poukazy na nebezpečí... Přechod z feudální na republikánskou společnost toho nejprostšího druhu tak založil i některé kvalitativní změny, jež se ale časem nezdokonalovaly a nevyvíjely, ale spíše kostnatěly a ještě zjednodušovaly. Přirovnat bychom tak mohli rozdílné druhy státnosti k druhům sportů. Unitárnímu státu odpovídá užitečné procvičování těla v daných sestavách na sletových, či spartakiádních značkách, či cvičení povinných cviků v jiných sportech i jednotlivé sportovní discipliny.

Hry mají naopak neskonale větší počet stupňů volnosti, maximálně v nich můžeme odkrýt některé nacvičené signály či standardní situace. Bohužel, či bohudík, zákonodárné sbory mají vrozený apetit stanovovat pravidla čehokoliv, nekorigovaný ničím, než politickým, náboženským a kulturním rozhledem zákonodárců. A ten docela často nebývá úplně na výši... Otcové tak již silou ducha a úsudku rozhodovali o přijetí císařů mezi bohy nebo i o poměrech v nebi na počátku světa ... Snaha vytvořit svého druhu dokonalou sestavu cvičenou v neměnných, stanovených podmínkách je ale kamenem úrazu těchto – jinak jistě skvělých – systémů.

Právě ty podmínky přece nejsou neměnné vždy, ani nejsou v moci žádné vlády na světě a činovníci států jsou na řídící místa ustanovováni proto, aby na ně přiměřeně a citlivě reagovali. Ne vždy se ale daří a tak převratné dějinné události plynoucí zcela evidentně ze společných obecných podmínek jsou bezradně připisovány geniálním, či neschopným osobnostem. Z vystřídání feudalismu kapitalismem a enormního bujení lidového nacionalismu je tak podle vkusu toho kterého kritika porůznu obviňován Palacký, Kossuth, Havlíček, Mickiewicz, Wagner, Dumas atd. Přitom je zřejmé, že duch revoluce tehdy vál celou Evropou a na vlně nacionalismu pluly všechny národy, nejen Češi, Moravané, Němci, nebo Maďaři... Za pád evropských mocnářství o generaci později také nemůže Masaryk, národy Jugoslávie, nebo bolševici, ale znehybnělý systém Habsburků, cara a zupácký císaře Viléma.

Posledním velkým samostatným vytyčením moravského kursu bylo ještě za Rakouska-Uherska právě přivolení k národnímu obrození s Čechy, kteréžto hnutí ovšem odlišnými formami současně probíhalo u všech evropských národů, včetně Němců! Účelu takového českomoravského spojenectví – odvrácení bezprostředně hrozícího nebezpečí germanizace ale bylo dávno dosaženo a nadále není třeba bojovat proti již imaginárním větrným mlýnům. Za dobu platnosti oné jednoty se dostatečně ukázalo, že, nehledě na její praktickou účinnost, ji česká i moravská strana chápala velmi rozdílně. V Češích vzniklo – vlastně dosti zvrácené – domnění, že Moravané se tím vzdávají svých vlastních zájmů i identity, že jednota je jakýmsi pohlcením Moravanů i Slezanů! Vskutku – odpuzující a nepřípustná, byť pouhá představa. Takto přivolení Moravanů ke společnému postupu tehdy pochopitelně zamýšleno nebylo, a kdyby dnes koncipoval někdo jakoukoliv dohodu a smlouvu takto šejdrem, bylo by ji možno soudně prohlásit za odporující dobrým mravům a tudíž samozřejmě neplatnou. Jednota je i terminologicky přece záležitostí několika entit, nikdy ne jediné... Ani podpis kapitulace neruší poraženou stranu a Morava přece nikomu nekapitulovala...

Jiří Kvapil, v 89. čísle Hlasu Moravy přinesl až úsměvné vyjádření Úřadu vlády ČR: "Po všech stránkách však bude plodnější pojímání těchto aktivit (t. j. moravských, pozn. V. M.) jako komplementární obohacení českého národa než jako vytváření rozdílů v protikladu k němu".

Co je na formulaci komické? Komplementární znamená doplňující a sotva si můžeme představit podobné slovní spojení u kterýchkoliv jiných národů na světě. Bída naší unitaristické terminologie se tak ukazuje opravdu na každém kroku. Nikdo neřekne, že Němci doplňují, natož obohacují Francouze, Angličané Argentince, Poláci Tádžiky... Národy jsou organismy svého druhu, doplňovat se tudíž nedají. Navíc slovo doplňující bylo – zcela správně - použito v dobách Velké Moravy, kdy soluňská mise administrativně zapojila Moravskou říši do římského univerza – aniž by tím Moravané jakkoliv doplňovali Byzantince, Franky, či Italiky, jen Východní a Západní části říše opět klasicky propojili... Ani náš činovník by k podobně rozporné formulaci nedospěl, kdyby již v jeho hlavě nebyla zaměněna Morava za region. Ztráta statutu Moravy posvěcená parlamentem i vládou ČR tak legalizuje stavění Moravanů na roveň Chodům, Valachům, Hanákům, dokonce prý Krušnohorcům.

Dnes, kdy v Evropě citlivě sbíráme národopisné zvláštnosti si kdosi dovolí papírově, leč soustavně likvidovat historický politický celek. Velmi odsouzeníhodný likvidační postoj však neskončil, ale stále trvá. Např. záměr zrušit Vrchní zastupitelství v Olomouci a v Praze je útok na zbytky někdejšího soudnictví Moravy a Čech. Umně, pro účely schválení neuvědomělými poslanci, navlečený do kroje zpřehlednění administrativy, dokonce aktuálně prý i boje proti korupci.

Kdybychom měli prohlášení pána z Ludanic zmíněné v úvodu převést do dnešní řeči, měli bychom říci, že o moravských záležitostech se rozhodovalo a rozhoduje na Moravě, ne jinde. Jestliže moravská politická reprezentace sklonku předminulého století přivolila k jednotnému postupu s Čechy, (zdaleka ne poprvé a jistě ani naposledy) může při splnění úkolu vytyčit jiný a tím je sledování vlastních zájmů. Dosti pochopitelně, neboť za dlouhé období zamýšlená jednota ztratila někdejší význam, je špatně vykládána, zkreslována i zneužívána. A zastávání vlastních zájmů je pochopitelné i ospravedlnitelné – pokud ovšem ospravedlnění vůbec potřebuje...

Je zajímavé, že vyspecifikovat národní zájem ČR naráží na stálé obtíže, takže vlastně dodnes není vypracován, avšak národní zájmy Moravanů, stejně tak Čechů i Slezanů lze specifikovat velmi přesně a konkrétně. Jak moudří byli tedy naši předkové, když nezačínali stavět dům od střechy, ale od spolehlivých základů... Jistí administrátoři se ovšem své střechy nemíní vzdát a je bezpředmětné je přesvědčovat, myslí totiž, že právě takto jednají nejlépe. Podmínkám, které si sami vytyčili unitaristický postup odpovídá a jen podmínky, které se začínají objevovat na Ukrajině, ve Skotsku, v Katalánsku, v Benátsku, ve Vlámsku i jinde mohou snad věci v budoucnu posunout k realitě, bohužel i s tím, že někteří zase budou ve vleku událostí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Moravský zemský hejtman petr moravan 10. 08. 2015 - 09:07